BLOG: GLOSY + ÚVAHY + KOMENTÁŘE

STORY, SLOUPKY, GLOSY, EMOCE, PŘÍBĚHY

Utváříme se v příbězích, které sami píšeme. Své schopnosti, vztahy, emoce. Procházíme válkami, v nichž stojíme proti sobě. Mnohdy průběh vnitřních bojů nezaregistrujeme a vypálené země uvnitř si všimneme, až když sednou emoce, pocity, bolest a vztek. Až když nám dojdou všechny souvislosti. Pokud vůbec...

Mám ráda samotu. Vlastně ji potřebuju. Možná intenzivněji, než extroverti potřebují pravidelný společenský mazec. Takový to hlava na hlavě, tělo na těle, vždyť víte. Brrrrrr. Už jsem o tom mlela, nic nového. Ty moje alibistický kecy znáte.

Nikdy jsem nebyla velký spáč. Jsem od mala noční můra, co se plácá ve svém světě a v pramínku světla, zatímco normální lidé, jejichž vývoj se ubíral obvyklou cestou, dávno spí. O výhodě lenošení v posteli, když nikam nemusím, mě nepřesvědčila ani neděle, která bývala jediným volným dnem týdne. Což si ovšem mohou pamatovat jen podobné zkameněliny,...

Z řebříčku čaj,v šálku z pouti.Za červencem,ve stínu,který tančís každým otevřením oken,nechám sušit svazekněkolika stvolůdo vázy po mamince.Přes zimu provoní důma bude pobízet čas závějía dlouhých nocík návratu do léta...

Intermezzo

16.07.2021

Mířím vstříc vydání sbírky. Váhavým krokem perfekcionistky, ale blížím se. Cestu si krátím podobnými štěky. :-)

Když na malé tenisové hřiště pod Písečákem, obrostlé lebedou a křovím tak, že ho z cesty nevidíte, přijelo v neděli 11.7. auto městské policie, řekla jsem si: Konečně. Určitě jdou obhlédnout situaci kolem altánu a budou s tím něco dělat. Chyba. Strážníci na hřišťátku měli nejspíš docela jiný úkol.

Houpacího koníka na snímku najdete v teplickém muzeu na výstavě historických pohlednic. Podobný stál u tety Růži v Kadani pod schody na půdu. Jo, jo. Přesně na tu půdu, která tak lákala k výpravám a od které teta schovávala klíč pokaždé, když jsem přijela. "Hlavně jí nepouštěj na horní půdu, už několikrát jsem ji u nás načapal, jak chodí po...

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.