Když se rvu z ulity, napadají mě věci...

Není umění jako umění. Věčně se kolem toho motám. Za léta psaní recenzí a reflexí k výstavám vím, že k umělecké tvorbě člověk potřebuje kromě talentu především trpělivost. Nejenom tu k posunu kvalit výtvarné techniky, ale i zcela běžnou, lidskou trpělivost.

Velikonoce znamenaly v naší rodině největší dostih v roce. Větší než ten vánoční. Všechno muselo být z gruntu vypucováno, muselo se lesknout a vonět čistotou. Jako kdyby zjara chytl naši maminu nějaký amok a byt o 150 metrech čtverečných chtěla mermomocí obrátit naruby, hodit na dvoře přes klandr, pořádně vypráskat klepadlem a vrátit na čistou líc....

Nejnovější články na blogu

Před 201 lety, 9. dubna 1821, se v Paříži narodil Charles Pierre Baudelaire, jeden z prokletých básníků. Jeho tvorba zásadně formovala cesty moderní poezie a mimo to měla velký vliv na film, ve kterém hraju hraju hlavní roli. Na satirický dokument, v němž jsem dotančila k oltáři s mým prvním mužem.

Stála jsem v obchodě za ženskou. Takový typ, co chodí do front na sociálku a na pracák. Pokud zrovna nepečuje o osobu blízkou. Poznám je. Za ta léta novinařiny jsem muvila s tisíci takovými.

Lidská duše je křehká. To jenom naše skořápka vnucuje okolí představu, že všechno zvládneme, že jsme schopni všemu čelit, že si dokážeme olízat rány a jít dál. Kdo ale jednou zažil peklo, viděl kolem sebe umírat lidi, viděl hořet domy, slyšel ohlušující rány mísené s pláčem a byl paralyzován strachem o své blízké tak, že kromě strachu o ně už...

Dnes myslím celý den na tátu. Bylo by mu 90, kdyby se dožil. Moje uzavřenější já zalezlo do kouta, nohy pod bradu a vejrá do nikam.

Také jste si všimli, že když město pokryje sníh, všechno nějak ztichne? Jako kdybychom nechtěli vzbudit ulice, domy, parky a stromy, které si na chvíli zdřímly. Všude se rozhostí klid. I my se cítíme unavení, zíráme do neurčita a oči se nám častěji klíží. Mnohem silněji nás to táhne domů, do tepla, do náruče křesel a gaučů. Stejně, jako táhne...

(Kliknutím na obrázek se článek otevře.)