HAPPY MŮRA

Život jedné neřízené střely

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.

Je to legrace. A občas je to na klidnou vypolstrovanou komůrku v nějaké pěkně zrekonstruované léčebně. Zvlášť, když psychická kondice klesá už po první půlhodině neúprosně k nule a já si začnu plést jména.

Před týdnem jsme koupili nový pelech do obýváku. Ten původní, o kterém jsme byli skálopevně přesvědčení, že bude nafurt (nepatřil zrovna mezi nejlevnější, že jo), se pravidelným užíváním scvrknul. Nafurt stopro nebude.

Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní... S lupínkama a Hugem na Proboštovském rybníku. Počasí jako ze sarkastického žurnálu. Museli jsme ale omrknout, jak rostou labutí mláďata. A zkontrolovat, jestli neklesla hladina řek pro ponory lodí. Klesla. Katastrofálně.

Nejsem typ člověka, který má všechno nalajnované a daří se mu krotit chaos vně i uvnitř. Občas mívám dny, kdy mezi prací a prací, zaboha nemůžu dokončit, co jsem začala a dny, kdy bych sama sebe nejraději kousla. Nameteno na hromadu, nejsem ideální vzor psího páníčka.

Vnoučata jsou prý pomstou dětí rodičům za to, že je vychovali k dospělosti a nezabili.
Tahle nadsázka může a nemusí mít něco do sebe.
Přesto se občas ptáme, jestli si tu droboť vůbec zasloužíme. A i když se nám navenek nelesknou oči dojetím a nesmrkáme do šnuptychu s monogramem, přesto naše herzna uvnitř přetéká láskou.