HAPPY MŮRA

Život jedné neřízené střely

Hugo zásadně usíná s mojí pantoflí, naraženou na čumáku. Beru to jako projev lásky. Té bezbřehé lásky, která odpouští vše a přivírá oči nad nedokonalostmi.

Po dnešním výletě Hugo famózně vytuhnul.
Ještě se z posledních sil natáhl pro míček, ale v půli cesty se zasekl a chrápal.
Mám trochu výčitky, jestli nedriluju. Není to ridgeback, že jo...
Ale ne, nedriluju.
To jen ty zážitky, kámoši, děti a bordel, který nasává jak robotický vysavač a který mu neustále tahám z huby. (Jinak...

Pohádky, drbání za oušky nebo něžná slůvka si mám strčit za klobouk. Čas před usnutím je přece nejlepší na hraní. A Hugo si ho užívá po svém. S nefalšovaným nadšením. Dává do svých her celý potenciál desetitýdenního štěněte. Fyzický i duševní.

Pohled týraného štěněte... Prý, jestli jsem někdy slyšela o počasí, do kterého bys psa nevyhnal?????!!!!! Tak nad ním stojím, statečně moknu, protože obě ruce mívám zaměstnané tím, jak ho chytám, odněkud vynořuju, rvu mu nedefinovatelné předměty z huby a ten deštník už nemám čím držet.

Svět je plný úkladů, ale i báječných překvapení. Takový motýl... Je nepolapitelný, divně křehký a lítá! Tohle chlupatý čtyřnožec neumí, i kdyby se na uši stavěl. Huga ta nová zkušenost trochu rozesmutnila. Ba co víc, vracel se domů s vráskou na čele a dnes asi nebude mít klidný spánek.

Svět už je zase v pořádku.Zvykám si dávat bacha, na co a na koho sedám, všechno, co jde rozkousat, jsem přesunula do výšky minimálně 1 metru, znovu se učím, že hračkou může být klíďopíďo i šanon s dokumenty, zase si připadám jako tyran, když jím a ty obrovský oči pode mnou žadoní bez úspěchu.