BLOG: POEZIE

Bílému někdy trvá věky,

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.

Popelníky přetékající nedopalky.

Do masy zdí zakousnuté cihly.

Město lichých ulic a sudého vzdoru.

Karabiny na strmý stěně památečných alb.

Opilý chirurg prořízl tepnu horizontu.

Autor obrazu: Childe Hassam (1859-1935)

Světlo stéká ulicemi a splachuje upocený zbytky dne.

Každé ráno si oblíkám tvý oči z fotky na zdi.
Do krabice od dutinek schovám další zrezlou cetku,
pateticky a s něhou jí pokládám mezi ostatní cetky, které jsi mi kdy dal.
Pokecám se sousedem o hovnech na chodníku,
o počasí, který nemá větší smysl ani valnou cenu a snad ani žádný význam.
O skleněných dveřích v přízemí, co léta nikdo neumyl....

Slovo, které si neznal, bylo Láska.
Slovo, kterému ses smál, bylo Věrnost.
Slovo, které si podceňoval, bylo Zrada.
Slovo, kterému se vyhýbáš, je Bolest.
Slovo, které tě jednou dostane do kolen, je Nenávist.