Včerejší vernisáž výstavy prací absolventů Základní umělecké školy Teplice v muzeu byla jako každá jiná vernisáž.

(Nerejpu, konstatuju.)

Poskytla tři zajímavé objevy. Třeba skutečnost, že tuhle školu můžete navštěvovat i dvacet let! Docela fukot. Ve prospěch vlastního rozvoje, samozřejmě.

Dalším objevem byly práce Amálie Honové, absolventky II. stupně. Amálii je už 19, ale jsem přesvědčená, že svým pohledem na svět o sobě dávala hlasitě vědět i ve svém výtvarném dávnověku. Z vystavujících zabodovala největší vyzrálostí a jedinečností rukopisu. Její práce jsou přesně ty, kde nepotřebujete vést za ruku. Stačí se rozpřáhnout a skočit. (První 4 snímky.)

Jako druhá mě nadchla Veronika Jačková. (To je ten třetí objev.) Čtrnáctiletá autorka, která má skvěle nastartováno. A jestli sebe sama nezaprodá obecně platné líbivosti, za pár let nás její práce posadí na zadek.

Až to v sobě přemelu, napíšu. 

Báječný den!