Adopted Daughter

03.04.2019

Tohle je Mafule.
Živý důkaz toho, že introuš jako já může mít kámošku.
Ustála všechny mý nálady, včetně té 124.
Ustála můj nezájem a výmluvy, když jsem chtěla být sama.
(A to chci neustále.)

Mám hejno známých, ale kámošek umírněně.
Velmi umírněně.
Vlastně jen svoji úžasnou dceru a Dušínku.
Nepotřebuju roje kámošek. Okrádají mě o čas.
O prostor, kde můžu psát, čumět na pavouka v rohu obýváku, vymýšlet hovadiny a tak...

Mafule čas nekrade. Hnojí ho.
Díky tomu v něm do vteřiny vyraší nápad i útlem.
(Mírnější forma úsměvu.)
Ani to nemusím zalévat.

Moji introvertí klec dobyla po měsíci.
To je na červený diplom.
A donutila mě změnit názor na sebe!
Jakože to nebude tak hrozný, jak všichni tvrdí.
(Jasně, trocha schizofrenie, nikoli pro nažrání...)

Mafule má totožný životní pohon jako mý děti.
Stejný extro-introvertní přístup k pohyblivým pískům.
Rozhodla jsem se proto, že ji adoptuju.
Mám mít tři, nebo čtyři... 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.