REFLEXE: Kočičí vrnění a vůně vanilky

21.12.2018

TEPLICE - Znáte výtvarnici Alenu Marii Kartákovou? Bodejť by ne! Do 30. prosince máte šanci užít si její kouzelný svět v chrámu Sv. Jana Křtitele na Zámeckém náměstí. A jestli tam nestrčíte nos, tak vaše letošní Vánoce budou hodně nemastný a neslaný. Dopřejte si ten zážitek. Nechte se infikovat pohodou, dojetím, obrázky z báječného dětství. O čem jiném pro krindapána Vánoce jsou?

Kočky, muzikanti, babičky, vrány, ovečky, děti a Ježíšek jakbysmet....

Výrazová jednoduchost a vedle toho rozmařilý detailismus. Takový, který roztáhne pusu kolem celé hlavy. Vždyť i ta kočka má přes rameno malou příruční kabelku! Nejspíš na kostičky od večeře, řeknete si. A s roztaženou pusou od ucha k uchu překvapujete lidi i dlouho po tom, co z výstavy odejdete. Hromada pohody jen tak, a ještě jí zbyde do zásoby...

Zázraky na počkání

Alena Kartáková má neobyčejnou vlastnost. Dokáže docela všední věci přetavit v zázraky. Umí obyčejný život prezentovat jako ráj na zemi. Zamává proužkovanou utěrkou a vy ucítíte kouzelnou vůni vanilky. Babičce s drdůlkem posune brýle na špičku nosu a vás pohladí vzpomínka na náruč, do které jste kdysi utíkali. Nechá vás poslouchat kočičí vrnění a vy ucítíte teplo, které sálá od kamen.

Vory plné fantazie

Alenu Kartákovou i s jejím mužem podezřívám, že nedospěli. Že v nich jsou pořád někde schované dětské kukuče, napnuté plachty snů a svázané vory fantazie. Protože na tu nádheru, kterou tvoří, musíte umět spoustu nevšedních věcí. A většinou takových, které se už dospělákům leckdy ani nevybaví. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.