Apostrofa a apostrof. Pojmy, které znějí téměř stejně, každý ale označuje něco jiného.
APOSTROFA (rod ženský)
Oslovení, které vzniklo z řeckého "apo-strefó",
což znamená "obracím se jinam".
Apostrofa bývá citově zabarvená, s různou ambicí k bombastickému zapůsobení, k překvapení, k patosu a načechrání emocí.
Téměř každý apostrofu tu a tam použije. Takové zvolání: "Bože,
ty to vidíš!", se v různých obměnách ozývá z českých domácností
docela pravidelně.
Jde o řečnický obrat, při kterém se řečník obrací k neživé
věci, k myšlence, k abstraktnímu pojmu, k mrtvým, nebo k osobě,
která zrovna není přítomná, případně k někomu, koho nikdy nikdo neviděl, ale všichni ho uctívají.
Když řečník na pohřbu Karla srdceryvně pronese: "Karle, cos
nám to udělal? Teď abychom chlastali bez tebe...", použil v oslovení apostrofu.
Karel, který je dle všeho na pravdě boží, mohl jen těžko sedět mezi přítomnými
v sále.
Apostrofy najdeme velmi často v básních
Hynku, Viléme, Jarmilo,... (Karel Hynek Mácha)
Hoj ty Štědrý večere!..., Sviť měsíčku, sviť... (K.J. Erben)
Ty, země, smutek věcí znáš... (Jiří Orten)
Ó hluší červové, vy slepí druzi tmy... (Charles Baudelaire)
Vystupte z ticha, hlasy. Řekněte něco. Zjevte se třeba
jako pavouk nebo můra uvízlá v zácloně... (Theodore Roethke)
Proč, jaro, vždy tak pospícháš, třeba tě vidím naposledy...
(Jaroslav Seifert)