KOMENTÁŘ

Téma bezdomovců se v zimě často větrá. Je to logické. Venku mrzne a když potkáme "bezďáka", navlečení do péřovky a s teplým obědem v břiše, je to takové žinantní. Měkotám skane slza a dobré duše se snaží pro lidi bez domova alespoň něco udělat. 

Média tohle téma propírají nejvíc kolem Vánoc. Není za tím upocená snaha problém řešit. Jde spíš o trénink v dostihu vyšší sledovanosti a čtenosti. Jenomže pro mnohé čtenáře už tohle téma nějak vyčpělo. Jsou rozmazlení - a když neteče krev... 

Zpozorní až v okamžiku, kdy se jim bezdomovci usadí pod okny. To se pak bije na poplach ve jménu občanských práv. Novináři vyrážejí na lov kytičky do klopy a za pár dní je zase ticho za humny. Problémem se jen trochu zatřáslo, aby neměl proleženiny.

V Teplicích se před rokem blýsklo na lepší časy. Bezdomovci získali možnost uspokojit několik svých základních potřeb v novém komunitním centru. Čaj, káva, sprcha... Posezení v teple kolem stolu. Pocit sucha a střechy nad hlavou. Pocit, že tu pro mě někdo je. 

Po zavíračce se ale ocitnou znovu na mrazu. I když v suchém oblečení a vysprchovaní. Jestliže cítíte určitou beznaděj, pak jste správně po větru. Na druhou stranu...

Můžeme se bít o vytvoření ubytovny. Investovat nervy, čas a peníze, abychom nakonec stejně zjistili, že řada bezdomovců o to ani nestojí. Že některé z těch lidí už z ulice nikdy nedostaneme. Že je nepřinutíme ani za boha uvíznout mezi čtyřmi stěnami a krutě ostrouháme, když vyrukujeme s dodržováním nějakého režimu.

"Do ubytovny nikdy nepůjdu. Nedovolí ti tam vzít ani posranou flašku vína," řekl mi bezdomovec, se kterým jsem dělala rozhovor před patnácti lety. Reagoval na dotaz, jak by uvítal možnost přespání v suchý posteli. Bylo to v době, kdy jsem věřila, že řešení je snadný a kdy mi primátor Kubera marně tvrdil opak. Můj respondent bez domova se tehdy se mnou rozloučil se slovy, že jsem kráva. Nechala jsem mu tam konzervy, pečivo, polévky v pytlíku, chipsy... A taky svoje cigarety. 

Na chlast jsem ale zapomněla...