REPORTÁŽ: Bílinale 2019, dojezd 

19.07.2019

Kostelíky v naší krajině jsou jako majáky v přímořských oblastech. Pocestným jejich věžičky už z dálky oznamují, že se blíží vesnice, ztraceným ukazují směr a bolavým zvěstují příslib uzdravení.

---
Ne vždy se k nim lidé chovali s úctou. Ne všechny přežily střídání dob dobrých a zlých. Ne každá z podobných sakrálních staveb lokálního charakteru měla to štěstí, že je i dnes součástí života lidí v aktuálním čase i místě.
---
Pražský spolek Omnium podobné památky probouzí k životu. Naposledy, ve dnech 12.-14. července, to byly tři z opuštěných kostelů na Bílinsku. Strhl z nich letitý nános prachu a v rámci prvního ročníku art festivalu Bílinale je nechal tepat jedinečným propojením umění a genia loci prostor, prodřených časem a lhostejností. Životadárné pozornosti organizátorů, tvůrců a diváků se dostalo Kostelu Zvěstování Panny Marie v Bílině-Újezdu, Kostelu sv. Kateřiny v Chouči a Kostelu sv. Havla v Hrobčicích. 

Kostel Zvěstování Panny Marie v Bílině-Újezdu 

Na akci dorazilo sedm umělců z Čech a Německa. Vzhledem ke zkušenostem s podobnými počiny jsem zprvu malinko podlehla skepsi. Zbytečně. Celá akce byla zážitkem, který nevydýcháte za den, ani za týden. Zážitkem, který vám uvízne hluboko pod povrchem.
---
Expozice byly neuvěřitelně živočišné, obdařené naturelem výjimečných lidí, jejich tvorbou a přístupem k prostředí, kde několik dní tvořili. Živé, komunikativní umění. Diváci získali bonusy ve formě turbo emočního zážitku, opojných dojmů, nitra vyhlazeného k pokoře a usebrání. A taky deja vu, jak poznamenala báječná průvodkyně, pracovnice Regionálního muzea v Teplicích a kurátorka výstavy, Vendula Fremlová. Deja vu v každém pohledu, v každém koutě, v každém lehkém závanu světla...
---
V. Fremlová: "Tématem Bílinale je Nádech, výdech. Nová rytmizace. Oživení opuštěného sakrálního místa."

Podobné deja vu vyvolává svými díly i Němka Karen Kling, která při tvorbě používá vosk jako při enkaustice. Pokrývá jím fotografie a vytváří na nich působivý barevný filtr. Výsledný dojem nejasného obrazu, který pod voskem spíše jen tušíme, evokuje zašlé vzpomínky, dávno zapomenuté situace, obrazy, stavy. Jedním z děl, vystavených v Chouči, reagovala Karen na vlnu neonacismu v Drážďanech, na uskupení Pegida. Vyzvala obyvatele města, aby jí jako vyjádření odporu s neonacistickým hnutím zaslali své portréty. Ty následně zpracovala zmíněnou technikou. Chtěla vyjádřit, že většinou vnímáme jen povrch a nikdy nevíme s určitostí, co je skryto v nitru lidí.

Chouč: Kostel sv. Kateřiny

V Chouči vystavovala také multifunkční umělkyně Markéta Váradiová. Sochařka, autorka instalací, malířka, fotografka a tvůrkyně sklářských objektů. Na Bílinale představila cyklus maleb Srdce Hvězdy, Hvězda v srdci. V něm odkrývá základní principy procesů živého i neživého světa, proměnné vně i uvnitř života. Úchvatně působí její zrcadlový objekt Singularita. Odrazy, jejich prolínání, celek, který nabízí nespočet pohledů a sám získává neuvěřitelné množství podob.
---
V Újezdu byla k vidění pohyblivá a světelná instalace německého autora Ambecha, umístěná na kruchtě kostela. Nádech a výdech jako dva protipóly existenční roviny. Síla a vyčerpání, probouzení a únava, zrod a zmar. Dvě rozdílné, a přesto úzce propojené fáze života. Ambech zvolil pro přenos uvedené symboliky velký zlatý měch, který s nádechem ožívá, rozsvěcí se uvnitř červeným světlem života a s výdechem uvadá a zhasíná.
---
V hrobčickém kostele se rozeznívaly akustické objekty sklářské výtvarnice a designérky Lady Semecké. V kontextu s interiérem stavby nabývaly zvuky osvěžující poetičnosti. Tóny, které vydávaly keramické nádoby (zvony) po úhozu zavěšenou koulí, se noblesně mísily s kostelním tichem. Ve stejném prostoru prezentoval své snímky fotograf Sebastian Weise. Cyklus krajiny, narušované činnostmi lidí, věcmi, které do krajiny vrůstaly a dávaly vzniknou novým stopám v paměti. Na oltáři naproti vstupu do kostela zaujala pohledy příchozích Weiseho rozměrná instalace ve tvaru bílého kříže.

Součástí opuštěných kostelů bývají i hřbitovy. Řada pomníků v nich podléhá pomalé zkáze, která pramení z nezájmu nebo absence pozůstalých. Občas už není nikdo, kdo by se o hrob staral. Podobnou neutěšenost využívá do jisté míry při své tvorbě drážďanská umělkyně Susan Donath, která se zabývá sepulkrální kulturou. V Hrobčicích a v Chouči oživila staré náhrobky. Prázdná místa po vypadaných podobiznách nebožtíků vyplnila zrcátky. Odraz okolní krajiny a pohybu lidí dodaly pomníkům zvláštní energii a zbrousily hrany těžké pochmurnosti.

Hřbitov u Kostela sv. Havla v Hrobčicích. Napravo jsou vidět tři náhrobky opatřené zrcátky Susan Donath.

Posledním z účastníků prvního ročníku Bílinale byl sochař a hudebník Martin Janíček, který zkoumá různé materiály v souvislosti s jejich zvukovými dispozicemi. Na art festivalu představil interaktivní sochařský objekt, který rozezněl při páteční vernisáži v rámci zvukové performance.
---
Akce překvapila rozsahem, špičkovým výběrem účastníků, přístupem, řešením jednotlivých expozic, uvolněnou a příjemnou atmosférou. Obdarovala návštěvníky neobvyklým množstvím energie, dojmů a inspirace. A přestože na první ročník nepřišlo tolik zvědavců, kolik by si akce zasloužila, stačila se obstojně zaháčkovat do povědomí veřejnosti. Reportáž z ní odvysílala česká i německá televize, přijel český i německý tisk a dorazili návštěvníci z Německa, Ústí nad Labem, z Prahy a dalších měst. Barbora Větrovská ze spolku Omnium je s výsledkem festivalu spokojená. A jak slíbila, můžeme se těšit na další ročník. Šanci tak dostanou i ti, co letos zaváhali.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.