Alievovy audience v pekle

07.10.2019

Když mě teplický výtvarník Petr Reimann přivedl zhruba před 25 lety za Borisem Alievem, abych s ním udělala rozhovor, bylo to po třech letech od mého prvního setkání s vynikajícím ruským malířem. Místo veselé duše chlapa, který se ještě před třemi lety neustále usmíval a zářil jako jeho obrazy, na mě čekala ve sklepním bytě troska. Po sebevraždě manželky se bývalý profesor leningradského výtvarného institutu už neměl sílu zvednout.

Jeho ruce, roztřesené chlastem, protože ruská duše jinak léčit bolest snad ani neumí, sežrané od cigaret, které mu škvařily články prstů, když opilý usnul, malovaly dál. Protože nic jiného, k čemu by se upnul, za co by nakoupil další chlast a cigarety, nebylo. Děsila mě otázka, jestli se dá propadnout ještě hlouběji. V ten den bych odpřisáhla, že ne.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 
Snímek Zdeňka Traxlera k tehdejšímu rozhovoru pro Deníky Bohemia.
Snímek Zdeňka Traxlera k tehdejšímu rozhovoru pro Deníky Bohemia.

"Petr Reimann přinesl z obýváku, kde kromě stojanu, barev a štětců není nic, obraz. Nedokončený. S motivem jazzových muzikantů. Civím několik minut bez hnutí na pomalované plátno. Čekala jsem souhvězdí tmavých skvrn. Podle smutku, který z Alieva čpí. Podle bolesti, která z jeho očí hulákala, že je to naposledy v životě, co se směju. Ještě chvíli se na ten obraz budu dívat a udusím se tmou. Nic takového se ale nestalo. Byl to k mému překvapení obraz plný světla, barev, byl nádherný..." (Úryvek z tehdejšího rozhovoru pro Deníky Bohemia.)

Boris Aliev byl neuvěřitelný v tom, jak dokázal pracovat. Jak dokázal přes všechno temné, co se v něm usadilo a těžklo jako kal, vidět svět zářivý, barevný, plný radosti a lidské obyčejnosti, povznesené na nejvyšší hodnoty všehomíra.
V Teplicích byla naštěstí spousta lidí, kteří mu v té době pomáhali. Kromě Petra Reimanna také předseda židovské obce Chaim Klein, nebo dřívější poslanec a současný radní Josef Benda. Nicméně, zachránit ruskou duši, rozervanou na cucky, se jim nepodařilo. Boris Aliev skončil v léčebně někde na Moravě a pak se po něm slehla zem.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 
Obraz, který mi Boris kdysi daroval.
Obraz, který mi Boris kdysi daroval.

"Vlastně nikdo neví, jak a kdy umřel. Nevěřím, vzhledem ke stavu, v jakém tehdy byl, že by dnes ještě žil," řekl na nedávné schůzce k připravované výstavě Borisových obrazů Petr Reimann.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 

Přijďte se nabít neobyčejnou energií jeho obrazů, které pocházejí ze soukromé sbírky radního Josefa Bendy. K vidění jich bude několik desítek. Projděte se krajinou plnou barev, radosti a světla. Krajinou tak vzdálenou od světa, do kterého Boris před svým zmizením vstoupil.

Výstava, kterou Josef Benda nazval příznačně ZaTRACENÝ, se koná v prostorách kostela Bartholomeus. Kromě obrazů na ní uvidíte unikátní filmové dokumenty s Alievem z doby, kdy byl ještě plný síly, ale také vzdoru a tvořil ve své rodné zemi. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.