Alievovy audience v pekle

07.10.2019

Když mě teplický výtvarník Petr Reimann přivedl zhruba před 25 lety za Borisem Alievem, abych s ním udělala rozhovor, bylo to po třech letech od mého prvního setkání s vynikajícím ruským malířem. Místo veselé duše chlapa, který se ještě před třemi lety neustále usmíval a zářil jako jeho obrazy, na mě čekala ve sklepním bytě troska. Po sebevraždě manželky se bývalý profesor leningradského výtvarného institutu už neměl sílu zvednout.

Jeho ruce, roztřesené chlastem, protože ruská duše jinak léčit bolest snad ani neumí, sežrané od cigaret, které mu škvařily články prstů, když opilý usnul, malovaly dál. Protože nic jiného, k čemu by se upnul, za co by nakoupil další chlast a cigarety, nebylo. Děsila mě otázka, jestli se dá propadnout ještě hlouběji. V ten den bych odpřisáhla, že ne.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 
Snímek Zdeňka Traxlera k tehdejšímu rozhovoru pro Deníky Bohemia.
Snímek Zdeňka Traxlera k tehdejšímu rozhovoru pro Deníky Bohemia.

"Petr Reimann přinesl z obýváku, kde kromě stojanu, barev a štětců není nic, obraz. Nedokončený. S motivem jazzových muzikantů. Civím několik minut bez hnutí na pomalované plátno. Čekala jsem souhvězdí tmavých skvrn. Podle smutku, který z Alieva čpí. Podle bolesti, která z jeho očí hulákala, že je to naposledy v životě, co se směju. Ještě chvíli se na ten obraz budu dívat a udusím se tmou. Nic takového se ale nestalo. Byl to k mému překvapení obraz plný světla, barev, byl nádherný..." (Úryvek z tehdejšího rozhovoru pro Deníky Bohemia.)

Boris Aliev byl neuvěřitelný v tom, jak dokázal pracovat. Jak dokázal přes všechno temné, co se v něm usadilo a těžklo jako kal, vidět svět zářivý, barevný, plný radosti a lidské obyčejnosti, povznesené na nejvyšší hodnoty všehomíra.
V Teplicích byla naštěstí spousta lidí, kteří mu v té době pomáhali. Kromě Petra Reimanna také předseda židovské obce Chaim Klein, nebo dřívější poslanec a současný radní Josef Benda. Nicméně, zachránit ruskou duši, rozervanou na cucky, se jim nepodařilo. Boris Aliev skončil v léčebně někde na Moravě a pak se po něm slehla zem.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 
Obraz, který mi Boris kdysi daroval.
Obraz, který mi Boris kdysi daroval.

"Vlastně nikdo neví, jak a kdy umřel. Nevěřím, vzhledem ke stavu, v jakém tehdy byl, že by dnes ještě žil," řekl na nedávné schůzce k připravované výstavě Borisových obrazů Petr Reimann.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, který přišel do Čech s nadějí, vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moct malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a nenašla cestu zpátky. 

Přijďte se nabít neobyčejnou energií jeho obrazů, které pocházejí ze soukromé sbírky radního Josefa Bendy. K vidění jich bude několik desítek. Projděte se krajinou plnou barev, radosti a světla. Krajinou tak vzdálenou od světa, do kterého Boris před svým zmizením vstoupil.

Výstava, kterou Josef Benda nazval příznačně ZaTRACENÝ, se koná v prostorách kostela Bartholomeus. Kromě obrazů na ní uvidíte unikátní filmové dokumenty s Alievem z doby, kdy byl ještě plný síly, ale také vzdoru a tvořil ve své rodné zemi. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.