Pozvánka na výstavu obrazů Borise Alieva

07.10.2019

Když mě teplický výtvarník Petr Reimann přivedl zhruba před 25 lety za Borisem Alievem, abych s ním udělala rozhovor, bylo to po třech letech od mého prvního setkání s tímhle ruským malířem. Místo veselé duše chlapa, který se ještě před třemi lety neustále usmíval a zářil jako jeho obrazy, na mě čekala ve sklepním bytě troska. Po sebevraždě ženy se bývalý profesor leningradského výtvarného institutu, neměl sílu zvednout.

Jeho ruce, roztřesené chlastem, protože ruská duše jinak bolest léčit snad ani neumí, sežrané od cigaret, které mu, když usnul, škvařily články prstů, malovaly dál. Protože nic jiného, k čemu by se upnul, za co by nakoupil další chlast a cigarety, nebylo. Děsila mě otázka, jestli se dá propadnout ještě hlouběji. V ten den bych odpřisáhla, že ne.

"Petr Reimann přinesl z obýváku, kde kromě stojanu, barev a štětců není nic, obraz. Nedokončený. S motivem jazzových muzikantů. Civím několik minut bez hnutí na pomalované plátno. Čekala jsem souhvězdí tmavých skvrn. Podle smutku, který z Alieva čpí. Podle bolesti, která z jeho očí hulákala, že je to naposledy v životě, co se směju. Ještě chvíli se na ten obraz budu dívat a udusím se tou tmou. Nic takového se nestalo. Byl to obraz plný světla, barev, byl nádherný..." (Úryvek z tehdejšího rozhovoru.)

Snímek Zdeňka Traxlera k tehdejšímu rozhovoru pro Deníky Bohemia. 

Boris Aliev byl neuvěřitelný v tom, jak dokázal pracovat. Jak dokázal přes všechno temné, co se v něm usadilo jako kal, vidět dál svět zářivý, barevný, plný radosti a lidské obyčejnosti, povznesené na nejvyšší hodnoty všehomíra.

V Teplicích byla naštěstí pro něho spousta lidí, kteří mu v té době pomáhali. Kromě Petra Reimana to byl předseda židovské obce Chaim Klein, nebo dřívější poslanec a současný radní Josef Benda. Nicméně, zachránit ruskou duši, rozervanou na cucky, se jim nepodařilo. Boris Aliev skončil v léčebně někde na Moravě a pak se po něm slehla zem.

"Vlastně nikdo neví, jak a kdy umřel, protože nevěřím, vzhledem ke stavu, v jakém tehdy byl, že by dnes ještě žil," řekl na nedávné schůzce k připravované výstavě Borisových obrazů Petr Reimann.

Přijďte v úterý 8. října v 19 hodin uctít Alievovu památku. Vzdát hold člověku, umělci, který přišel do Čech s nadějí, s vírou, že u nás nebude pro své názory odmítán, jako tomu bylo v jeho rodném Rusku. Že tady bude moci malovat, tak, jak to cítí a chce on sám. K velké smůle nás všech se tu ale jeho ruská duše potkala s Cháronem a už nenašla cestu zpátky.

Tenhle obraz Borise mi visí nad psacím stolem.  

Přijďte se nabít neobyčejnou energií jeho obrazů ze soukromé sbírky radního Josefa Bendy. K vidění jich bude několik desítek. Projděte se krajinou plnou barev, radosti a světla. Krajinou tak vzdálenou od světa, do kterého Boris před svým zmizením vstoupil.

Výstava, kterou Josef Benda nazval příznačně ZaTRACENÝ, se koná v prostorách kostela Bartholomeus. Kromě obrazů na ní uvidíte unikátní filmové dokumenty s Alievem ještě z doby, kdy byl plný síly, ale také vzdoru a tvořil ve své rodné zemi.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.