Než začal Boris Aliev kámošit s Hydem

29.10.2019

V prostoru Bartholomea máte ještě několik dní šanci vidět unikátní výstavu děl ruského malíře Borise Alieva ze soukromé sbírky Josefa Bendy. Už jsem s tím otravovala několikrát. Přesto bych vsadila malinovou zmrzlinu na to, že se vás moc podívat nepřišlo. Že si šanci poměřit vlastní představivost s ruským umělcem, který v Teplicích tvořil jen několik let, ale stihl tady zanechat množství úžasných děl, necháte jednoduše utéct. Že ručník, hozený Alievem do ringu, nikdy nezvednete. Protože povrchnost je holka, která udělá, co vám na očích vidí. Tak proč se pouštět do boje s vlastní fantazií, která by v konfrontaci s tou Alievovou mohla případně probudit něco hluboko uvnitř, něco, co nechcete odkrývat ani před sebou samými...

O Borisovi, který si na konci svého života hodil nohy na sedadlo bárky převozníka Chárona a nechal život odeznívat jako starý rezavý zvon opuštěného kostela, protože už v sobě nedokázal ukočírovat ani primární pud sebezáchovy, jsem napsala hodně. Některé z článků najdete i u vstupu do Bartholomea. 

K výstavě

Překvapilo mě, že při instalaci jednotlivých prací někdo připustil, aby některé z obrazů byly zavěšené ve výškách nepatřičných pro umělecká díla. Přesto náhoda, se kterou se ocitly nad hlavami návštěvníků, dopřeje vzniklé situaci občas ironický přídech. Na jednom ze zavěšených děl je například dívka opřená o kavárenský stolek. Má krátkou sukénku a náhodný pohled návštěvníků tak může nejenom rozněžnit nejedno chlapské srdce a rozdivočet jeho představivost, ale také přivést přetrvávající předsudky do nicotných rozpaků....

Abstraktní veselice na i přes míru

Abstraktní tvorba Borise Alieva má tvrdou slupku a nese stopy únavy duše, kdy transformace reality přestala umělci přinášet očekávanou úlevu. Pod abstraktní tvary a nekonkrétní podoby se snažil schovat skutečnost, která ho v pravidelných intervalech a stále častěji dopravovala na hranici vlastních možností. Psychických i fyzických. Ale je to Aliev, takže i v téhle tvorbě vládnou barvy plné slunce, optimistických, oblých tvarů a mírně zvlněných koryt linií.

Na zapřenou

Na cestě k abstraktnímu vyjádření se Boris občas uchyloval k pokoření sebe sama, které bylo vzdálené vyššímu tvůrčímu principu. Některými abstraktními motivy přemaloval už dokončené obrazy, zejména práce figurální. To, když zřejmě neunesl pohled na vzpomínku a společně s doktorem Hydem, kterého v sobě probouzel, se vydal cestou nejméně bolestnou. Tvář, klenutí šíje, hebké ruce a sametové oči nechal jednoduše zmizet pod skotačivými liniemi a barvami nekonkrétních iluzí.

Pokaždé jiný Aliev

Když si výstavu projdete, možná získáte pocit, jako kdyby se v Bartholomeu prezentovalo hned několik rozdílných tvůrců. Jedno z uskupení obrazů poskytuje možnost vnímat široký tvůrčí záběr Alieva a nekonečný žánrový prostor, v němž se pohyboval. Vesnický výjev s prvky pokorného realismu vedle kotvících bárek, zdivočelých v duchu dynamického sensualismu a nadhled nepřetržité radosti, kterou pro změnu implantoval do své abstraktní tvorby.

Jeho figurální práce nezaměníte

Na první dobrou ale Alieva vystopujete pokaždé v jeho figurální tvorbě a v obrazech s teplickými motivy. Kromě provzdušněných muzikantských výjevů, ze kterých při troše empatie hudbu z pláten i slyšíte, to jsou kavárenské a kabaretní scény. Ty i přes určitou nevázanost aktérů a přes otevřenou smyslnost překvapují laskavým pohledem autora, jeho úctou k člověčenství a k radosti z bytí. Všudypřítomná nonšalance, jejímž prostřednictvím Boris upouštěl své deprese a smutky, tak nepřináší jinak obvyklý adrenalinový záchvěv.

Jedna duše a sto tisíc bolestí

V surrealisticky pojatých motivech s kubistickým dekorem je cítit zběsilost divokých snů vzkříšených samotou. Alievovo vzhlížení k ženskému tělu, jako k modle, ke krajině, kde přestává všechno bolet, kde vzpomínkami popraskané představy už nekrvácí, kde voní teplo ženské kůže, láká oblost tvarů a hebkost doteku. Krajinu, kterou v sobě Aliev nepopřel ani v posledním tvůrčím období, kdy už byl nakročený na druhý břeh. V době, kdy se mu skutečnost vzdalovala jako pevnina, kterou kdysi tolik miloval a od které se pod tíhou nepřetržitého mrazu uvnitř sebe odrazil jednou pro vždy.  

O temném období Alieva si můžete přečíst tady.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.