Na burzu knih jedu i přes mrtvoly

03.06.2019

Knihy a já. Kdyby se se mnou všichni rozešli a vyfakovali mě ze svého života, aby měli konečně pokoj od té mojí ulitománie, knížky zůstanou. Tisíce příběhů implantovaných někam do mozkových závitů. Pomáhají mi orientovat se, odpouštět druhým i sobě, nacházet směr a padat na hubu oduševněle. Každá kniha je jako mapa. Odněkud někam nás dovede. A je na každém, co si v cíli pro sebe nasbírá, co si odnese.

Nejsem z těch, kteří se vrhají s termoskou kafe a karimatkou do nekonečných front na VĚCI v monstrózních slevových akcích. Chladnou mě nechávají výkřiky známých, že někde prodávají NĚCO zadarmo, teda skoro. Jakmile se ale objeví burza knih, jedu přes mrtvoly. Bezohledný nabušený monstrum, který tam musí být hned po otevíračce, aby mu někdo nějaký titul náhodou nevyfoukl. A jsem v takovým rauši, že se za to ani nestydím.

Dnes jsem Mafuli zatáhla do duchcovské knihovny na Bílinské. Tušíte správně. Začala tu burza vyřazených knih. Původně chtěla Mafule pokecat někde u kávy. Ale copak to jde? Když je v knihovně burza?!!! Takové krásy, poskládané do krabic. Kus za pětikačku. Oči vypadlé z ďůlků, rozum jsem courala někde po zemi a srdce tlouklo jak magor. Kam se na tyhle pocity hrabou erotický veletrhy. 

Jediný, co mě trochu přibrzdilo, bylo vědomí, že když se vrátím domů naložená po střechu knihama, mohl by si Méďa říct, že už tohle nemá zapotřebí a prásknout do bot. Musím na něj pomalu. Konečně, burza je tu až do pátku.

A pro vás, stejný magory, jako jsem já, ještě otevírací doba. Ať nežeru a vy máte full servis. Pondělí 9-16, úterý 9-16, středa 9-15, čtvrtek 9-16, pátek 9-12.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.