Na burzu knih jedu i přes mrtvoly

03.06.2019

Knihy a já. Kdyby se se mnou všichni rozešli a vyfakovali mě ze svého života, aby měli konečně pokoj od té mojí ulitománie, knížky zůstanou. Tisíce příběhů implantovaných někam do mozkových závitů. Pomáhají mi orientovat se, odpouštět druhým i sobě, nacházet směr a padat na hubu oduševněle. Každá kniha je jako mapa. Odněkud někam nás dovede. A je na každém, co si v cíli pro sebe nasbírá, co si odnese.

Nejsem z těch, kteří se vrhají s termoskou kafe a karimatkou do nekonečných front na VĚCI v monstrózních slevových akcích. Chladnou mě nechávají výkřiky známých, že někde prodávají NĚCO zadarmo, teda skoro. Jakmile se ale objeví burza knih, jedu přes mrtvoly. Bezohledný nabušený monstrum, který tam musí být hned po otevíračce, aby mu někdo nějaký titul náhodou nevyfoukl. A jsem v takovým rauši, že se za to ani nestydím.

Dnes jsem Mafuli zatáhla do duchcovské knihovny na Bílinské. Tušíte správně. Začala tu burza vyřazených knih. Původně chtěla Mafule pokecat někde u kávy. Ale copak to jde? Když je v knihovně burza?!!! Takové krásy, poskládané do krabic. Kus za pětikačku. Oči vypadlé z ďůlků, rozum jsem courala někde po zemi a srdce tlouklo jak magor. Kam se na tyhle pocity hrabou erotický veletrhy. 

Jediný, co mě trochu přibrzdilo, bylo vědomí, že když se vrátím domů naložená po střechu knihama, mohl by si Méďa říct, že už tohle nemá zapotřebí a prásknout do bot. Musím na něj pomalu. Konečně, burza je tu až do pátku.

A pro vás, stejný magory, jako jsem já, ještě otevírací doba. Ať nežeru a vy máte full servis. Pondělí 9-16, úterý 9-16, středa 9-15, čtvrtek 9-16, pátek 9-12.

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.