KOMENTÁŘ: Casanovské slavnosti skončily, nezapomeňte

10.06.2019

Společným znakem velkých akcí je nepoměr náročnosti jejich příprav oproti tomu, jak rychle potom skončí. Dlouhé měsíce plánování, organizování, odesílání objednávek, sjednávání termínů s umělci, zajištění prostor, parkovacích ploch, dopravních opatření, dostatek občerstvení, zdravotníků, hasičů, bezpečnostních složek... A pak se už se jen modlit, aby vyšlo počasí a lidem se akce líbila.

Počasí letošním jubilejním Casanovským slavnostem přálo. Ani Casanova nezapomněl a dorazil na zahájení, aby pozdravil lid z podzámčí. Program byl pestrý a líbil se. Například Roman Cirha, který přijel do Duchcova s bandou přátel, se dušoval, že to byl zatím nejlepší program, jaký pamatuje. Studentky hotelové školy v Teplicích, Jana s Klárou, jedna přes druhou v euforii křičely, že rocková scéna u kostela je prostě boží.

Zámecká zahrada a břeh Barbory vypadaly po oba dny jako obrovské pohádkové steaky s oblohou. Tak lákavé, že člověk nevěděl, z jaké strany začít. Jenom atrakcí jsem napočítala dvanáct, a to jsem v tom bludišti nejspíš neprošla všechno. Ze stánků voněly klobásy, žízeň hasilo vychlazené pivo a u langošů v jednu chvíli nestíhali házet novou várku na olej.

Kdo měl plné zuby decibelů a lidí, mohl vklouznout do lodičky a introvertit na hladině rybníka. Ten, kdo chtěl udělat dojem, mohl pozvat svoji vyvolenou na projížďku kočárem, případně u boxovacího pytle předvést svaly jako Frištenský. Vůbec největší rojení ale měly děti. Ty se mohly převtělit do potulných kejklířů, do šermířů, nechat si pomalovat obličej, zabořit nos do cukrové vaty, zlobit, usmívat se jako andílci anebo se vyřádit na některém z nepřeberného množství kolotočů, ze kterých šla hlava kolem už jen při pohledu na ně.

Duchcovští i lidé z okolí si díky Casanovským slavnostem užili dva báječné dny. Organizátoři se snažili připravit program tak, aby si vybral každý, a aby se od rybníků nikomu domů nechtělo. (On to není zrovna jednoduchý úkol.) A k tomu, aby všechno klaplo, je zapotřebí také celá armáda lidí v pozadí. Těch, kterým sice nikdo nezatleská, ale bez kterých byste si slavnosti nemohli bezstarostně a naplno užít. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.