Cejch prvorozených

29.07.2018

Znáte úděl dětí, které přišly na svět jako prvorozené?

A nemylte se. To nemá co dělat s šancí získat královský trůn.

Bývá jim sotva pět let.
Někdy teprve dva, tři roky, když se objeví bratříček nebo sestřička. Ze dne na den se všechno změní. Človíčkové, pro které je svět pořád neznámý a plný nástrah, hodně věcí nechápou. A když tohle období rodiče podcení, ani nedostanou možnost je pochopit.

Jsou to pořád ještě malé děti, u kterých touha po objetí, mazlení a pozornosti neztrácí na intenzitě. A najednou se mají vypořádat s tím, že počet objetí, mazlení i pozornosti ze strany rodičů klesá. V lepším případě o polovinu. V tom horším k bodu mrazu. A když rodiče dají prostor k pochybám o své lásce, bývá vývoj věcí rychlý a nevratný.

Jestliže není človíček pevně přesvědčen o tom, že ho rodiče skutečně milují, vnímá věci svým pohledem. Trochu pokřiveně, protože nedomýšlí. To mohou dospělí na základě svých zkušeností, které on ještě nemá.

Připadá si odstrčený a sleduje, jak se všechno točí kolem nového člena rodiny.

Máma se s ním už nemazlí jako dřív, protože je neustále u mrňouse. Už ho tak často neobjímá, protože má spousty práce. A dokonce si snad myslí, že je človíček dost velký na to, aby ty věci pochopil.

Tohle ale není snadné pochopit.
Pro dospělého.
Natož pro takového prcka.

Neuvěřitelně to bolí a zraňuje.

Když človíček vidí, jak se máma s mrňousem pořád mazlí a na něj se už pomalu ani neusměje, svírá to a ústí postupně v beznaděj.

Po čase se uvnitř něco zlomí, začne se obrušovat a hrubnout. Človíček se uzavře sám do sebe. Mívá nevysvětlitelné výbuchy vzteku, pláče, vzdoru, kterými z posledních sil řve na celý svět: "Mámo, já jsem tady!" A máma si stěžuje, že je človíček divný, že začal strašně zlobit, neposlouchá, jsou s ním jenom problémy. Místo toho, aby ho pevně objala a řekla, jak moc ho miluje.

Ignorovat volání o pomoc je nejhorší cesta, na kterou se můžete se svým dítětem vydat. Človíček se proti své bolesti obrní ještě větším vztekem a vzdorem. Začne vést s mámou divnou válku. A ona po čase s hrůzou zjistí, že z těch věčných napomínání a z toho křiku má někde v sobě těžký kámen. Hradbu, která jí brání človíčka od srdce obejmout a pomazlit. Aniž by tušila, že on už o to objetí nestojí.

Když tyhle děti vyrostou, žijí většinou v permanentním strachu, že je každý opustí. Že je nemůže mít nikdo rád. Mívají velmi vratkou půdu pod nohama a celý život věří tomu, že láska a zázemí jsou jen hloupý kecy. Že to jsou jen chvilkové slabosti, úlety, za které se později tvrdě platí samotou.