Když plány hatí Méďové boubelatí

26.03.2019

Máme na zahradě chatku.
Tak 3x4 metry.
Jednopodlažní.
Na opření kosy, odložení dětského bazénku, uskladnění křesel, láhví od piva, mrtvých vos a berušek.
Pár let už jí plánuju předělat na bydlení.
Je to trochu mrňavý, ale mě motivuje poslední módní trend, kdy se čtyřčlenná rodina nabouchá do maringotky a pak dělá šťastná selfíčka na Facebook.
Jdu do toho a nevzdám to.
Jasně, nebude jednoduché přizpůsobit se 12 metrům čtverečným ze současných 120.
Nejsem blbá.
Po půllitru vína se u mě dokonce objevují nebývalé vlohy špičkových architektů. 

Moje plány vyústily v rozhodnutí, že koupíme ještě dva přívěsy a všechno to propojíme tunelem. Zatepleným. S malými okénky.
Přinesla jsem to triumfální vítězství dětinské radosti nad rozumem nakreslené tužkou na velkém archu papíru ukázat Medvědovi.
Vážně pokýval hlavou.

Potom mlčky vstal a šel si zakouřit.
Musel tam vytáhnout krabičku.

Celý večer se k plánu nevyjádřil.
Dnes mi z práce poslal emailem tuhle fotku.
A nenapsal k tomu vůbec nic.

Nic.

No věřili byste tomu?  

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.