Máme na zahradě chatku.
Tak 3x4 metry.
Jednopodlažní.
Na opření kosy, odložení dětského bazénku, uskladnění křesel, láhví od piva, mrtvých vos a berušek.
Pár let už jí plánuju předělat na bydlení.
Je to trochu mrňavý, ale mě motivuje poslední módní trend, kdy se čtyřčlenná rodina nabouchá do maringotky a pak dělá šťastná selfíčka na Facebook.
Jdu do toho a nevzdám to.
Jasně, nebude jednoduché přizpůsobit se 12 metrům čtverečným ze současných 120.
Nejsem blbá.
Po půllitru vína se u mě dokonce objevují symptomy špičkových architektů. 

Moje plány vyústily v rozhodnutí, že koupíme ještě dva přívěsy a všechno to propojíme tunelem. Zatepleným. S malými okénky.
Přinesla jsem tomu svému ukázat to triumfální vítězství dětinské radosti nad rozumem nakreslené tužkou na velkém archu papíru.
Vážně pokýval hlavou.

Potom mlčky vstal a šel si zakouřit do zimní zahrady.
Musel tam vytáhnout krabičku.

Byl tam tak dlouho, že jsem málem zapomněla, že ho mám.

Celý večer se k plánu nevyjádřil.

Celý večer dělal jakoby nic.
Dnes mi z práce poslal emailem tuhle fotku.
A nenapsal k tomu vůbec nic.

Nic.

No věřili byste tomu?