Už je to dva roky...

06.08.2020

Nejšťastnější byla těch pět let, co jsme bydleli na jihu Čech. Nekonečný louky, cesty krajinou, kde se s Azinou proháněly, rvaly, slídily. Jenomže mně tam chyběla moje lidská smečka ze severu. Bolelo mě to prázdno po nich. Tak jsme po pěti letech zvedli kotvy, jinak bych se uzoufala. Tolikrát jsem se Chelsee za ten návrat omlouvala a dokazovala, že Krušné hory mají taky co nabídnout. Jenomže tyhle africký palice nade všechno milují pohled do dálky, kde oči nezakopnou o kopec...

6. srpna to jsou dva roky, co Chelsea odešla. Věřím, že tam má louku, který konec nedohlédne. Věřím, že její oči už nezakopávají o žádný kopce a její sny se řítí pláněmi bez hranic. Strašně se mi stýská, zrzko milovaná, zlobivá, a pořád to celé cítím jako zoufale nespravedlivou věc. 

Jestli si chcete pořídit psa, je důležitý vědět, že až přijde jeho čas, bude vás jeho odchod hrozně bolet. 

Po roce, po pěti, po deseti letech. Napořád...

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.