REPORTÁŽ: V atriu nefňukal Romeo ani housle Dalibora

05.07.2019

Autorské čtení může být...

  • Když vám vítr flákne na hájenou sněhobílou A4 s vaší poezií šlem pavučiny, křídlo jepice a kus něčeho, co nejde definovat.
  • Když víte, že musíte lidem přečíst co nejvíc, protože je to vaše umělecká povinnost.
  • Když věříte, že vám vaši posluchači rozumí za každých okolností.
  • Když je vám jedno, že přišlo méně než málo diváků.
  • Když je vám jedno úplně všechno.
Martin Tomášek
Martin Tomášek

...Protože ve chvíli, kdy to rozbalíte a začnete přednášet, vám můžou tréma, poloprázdný dvorek, kulturní barbaři a nebásníci celého světa, políbit zadek!

Atrium Muzea města Duchcova je kouzelný kout. Sám o sobě je odměnou. (Kolikrát jste tu Duchcovští už byli?) Dovedu si tady představit šíleného Dalibora, jak se učí housti s pohledem upřeným k nebi, Romea, jak z balkónku na střeše vzdychá po Julii, nebo Delacroixe, kterak se u torza sochy snaží narvat do plátna energii a atmosféru místa. Podobným rozsahem seberozpřažení sem v úterý 2. července zapadli tři básníci. Vlastně byli ve finále čtyři.

Autorské čtení Věry Bartoškové, Marie Dolistové a hudebníka, básníka, performera a výtvarníka Martina Tomáška, začalo v podvečer. V době, kdy zbraně skládají slunce i všechna předsevzetí z rána. Ne, že bych šla náhodou kolem. Dorazila jsem, protože jsem souhrou okolností objevila pozvánku duchcovského muzea. (A to má Martin můj čerstvý telefon.) K nahodilosti, o které se mě snažil na začátku akce přesvědčit, mělo úterní autorské čtení hodně daleko. 

Patrik Linhart a Věra Bartošková
Patrik Linhart a Věra Bartošková

Jakápak nahodilost, když Věrka Bartošková donesla svoji novou, ještě teplou básnickou sbírku Stíny světla. Martin Tomášek věděl, že bude křtít svůj Bestiář a tvářil se jako Charón, kterému švihli loď. Maruška Dolistová, zalitá podle slov Jiřího Wolfa z muzea zlatou aurou, zase dovezla své haiku básně a básník, performer a výtvarník Patrik Linhart přilétl kolegy podpořit. 

 Jakápak nahodilost, když časoprostor v atriu vynesl z všednosti hudebními vstupy Harald Eichhorn, který zahrál na tolik kytar najednou, že je to fyzicky téměř nemožné, přičemž dobře věděl, co činí. Jakápak náhoda, když se úvodního slova ujal velmi dobře připravený ředitel muzea Jiří Wolf. Šlo zkrátka o utajenou a dobře naplánovanou sešlost, uprostřed které jste se mohli rozprostřít, jak vám zrovna bylo po libosti. Pokud byste ovšem dorazili a kdyby taky měla akce lepší propagaci.

Harald Eichhorn
Harald Eichhorn

Dorazilo asi pět diváků. Velká škoda. Z reakcí lidí druhý den na netu vyšlo najevo, že mnozí o akci nevěděli, ač by rádi docupitali. (Asi nečtou Revui Teplicka.) Protagonisté se totiž z divoce zplaněného principu nekamarádí se sociálními sítěmi. Takže nikde úterní čtení neavizovali, nepodpořili, a kromě pozvánky muzea a převzaté pozvánky v Revui Teplicka, nebylo nic. 

Jasně, všechno se nemusí hrnout na Facebook. Ale upřímně, kdo si dnes přečte letáček ve vitríně, když spěchá koupit půl kila vlašáku? Je to prostě marný. Staré psy novým kouskům nenaučíš. A tak budou pořád osaměle pábit náhodné kolemjdoucí, namísto cíleného útoku stovky lajků. 

Patrik Linhart a Marie Dolistová
Patrik Linhart a Marie Dolistová

Kdybyste na akci byli, dozvěděli byste se, jak zní verše psané ve stylu japonského haiku. Ve stylu, do kterého se po hlavě vrhly Věra Bartošková i Marie Dolistová. Podle toho, co jedna na druhou práskly, jsou v haiku hodně dobré a vydaly i několik knih. 

Abyste byli v rámu, když ne úplně v obraze: Jde o poezii, u které si musíte hlídat pravidla. Chytrá Wikipedie říká: "Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka wakiku s verši o 7-7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5-7-5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok..."

Uff. Tímhle stylem bych se pocitově pobryndala. Už jen představou, jak protáhnu emoce každodenními držkopády a než je fláknu na papír, zopáknu si nějakou matematickou mantru a počítání slabik, mi pomalu exploduje mozek.

Haiku: Marie Dolistová

Tmavý spící les

kapky deště probouzí

v uschlém listí zem

Haiku Věry a Marie mě uvádělo do vytržení. Práce byly poeticky vydatné, přetékající roztodivnostmi. Člověk měl pocit, že stojí na lávce, kde jsou některá z prken uvolněná. Musíte udržovat správný rytmus jinak šlápnete vedle a rozbijete si hubu. Posluchači v rychlém sledu vstřebávali napětí, střídané s pointou, pointu s napětím. Když pak žádná pointa nepřišla, už byli tak vycvičení a ukolíbaní rytmem, že to celé vsákli a pointu si dosadili sami. 

Obě básnířky mají můj obdiv, protože tahle hra se slovy a obrazy je vyšší básnířskou školou a ony jí zvládly perfektně, s úžasnou hravostí. Na celkovém dojmu toho vlahého podvečera měl svůj podíl taky Patrik Linhart, který některé z věcí přečetl a dodal jim svůj svérázný půvab chladnotvorna.

A DOST! (Věra Bartošková, z nové sbírky Stíny světla))

Vznícený svět

zaplavil ledovým

klidem

když ohmatávám

kmeny

nevyslyšených

stromů

Když jsme se z haiku trochu probrali, vplul mezi ty křehké plachetnice remorkér. Martin Tomášek se svým Bestiářem. Perfekcionisticky dotaženým projektem, kterým je několikajazyčná poeticko-umělecká publikace. Graficky bezchybná, v nádherně zpracované knižní obálce, ve které jsou uložené vizualizace Tomáškových soch. 

V knize Martin poukazuje na to, jak by měly být chápána jeho díla v kontextu s moderní architekturou. "Nejedná se o sochy komorního charakteru," zdůraznil, "i když tak mohou v mnoha případech posloužit." Kniha byla vydaná v limitované, signované edici 200 kusů. Z toho polovina v česko-německé a další polovina v česko-anglické verzi. Jedná se o nádherný literární zážitek a především o hodnotné umělecké dílo, o které se bibliofilové brzy poperou.

KENTAUR (Martin Tomášek)

Řvali, kurážné víno pili, žrali a blili.

Nad krajem vznášel se dým.

Pustošili, násilnili, lačni krve upíjeli.

Chtíč schvátil jejich tělo a proměnil jejich tvář.

Kdo seje vítr, popel a chlad, nezní v souhvězdí noci.

To jediný Cheirón, krev jejich krve, září a žádá.

Svět je báječné místo k narození. Atrium duchcovského muzea bylo v úterý báječným místem pro rande s múzou a lidmi, kterým velká část davu nepřichází na chuť. Možná je považuje za podivíny, mimozemšťany z bůhví jakých sfér. Mně tahle pohodová sebranka dokázala z prachobyčejného dne vytvořit obstojný svátek.

Za mě tedy díky. 

Mohlo by vás zajímat...

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.

Ve stínu kocoura pana Trnky, nad ostružinami, které prosí o střih z milosti, naproti schránce, která vytunelovala vzpomínky a teď v ní hraje vítr Vadí - nevadí, v dohledu faraóna, kterého tu zapomněla historie, na šutru, který bych do kapsy nenarvala, jsem potkala kočku.

Špatná rozhodnutí jsou součástí života. Děláme je občas všichni. Někdy jsme tak zahlcení úkoly a povinnostmi, že se zapomínáme ptát, proč to nebo ono vlastně děláme. Když si tuhle otázku jednou položíme, uděláme první krok k hledání smyslu osobního i profesního života.

V prvním článku jsem psala, jak jsem propadla fenoménu metody Bullet Journal (BUJO). Vlastně se mi jako první zalíbily zápisníky BUJO, z nichž některé jsou malými uměleckými skvosty. Článek o tom, jak jsme se s Bullet Journal "potkali", si můžete přečíst tady.

"Velmi brzy zapomínáme na věci, o kterých jsme si mysleli, že je nezapomeneme nikdy. Zapomínáme na lásky i zrady, zapomínáme, co jsme šeptali a co jsme křičeli, zapomínáme, kým jsme byli.Proto je dobré, zůstaneme-li v kontaktu sami se sebou, a na to zápisníky jsou. Když chceme tohle spojení udržet funkční, musíme se spolehnout jen sami na sebe: váš...