S cejchem čtyřlístku na čele

14.03.2019

Když jsem včera odjížděla na tiskovku, dala jsem si závazek, že budu šťastná. Pro jeden den. Po tiskovce mě čeká cicmání s dcerou a vnoučaty. Moje city se roztečou do všech světových stran. Jo, dnes budu šťastná.

Abyste rozuměli, se štěstím, tím nevděčným parchantem, vedu už dlouho válku. Samo frňák do dveří nestrčí a já nebudu pořád žebrat, aby přišlo aspoň na blbý kafe. Mám taky svoji hrdost, že jo.

I tak jsem v autobuse v předzvěsti výjimečného dne roztáhla koutky do úsměvu. Chlápek, co na mě civěl, se usmál taky a prohrábl si kštici. Do prdele, může být člověk v autobuse nezávazně šťastný? Sjela jsem ho pohledem kudlanky, která si párátkem dloube ze zubů zbytky krovek svého partnera. Otočil se a začal obluzovat malou blondýnku na dvojce před ním.

Zkusila jsem to znovu. Tentokrát s pohledem přišpendleným k ubíhající krajině, ozářené sluncem. To je ono! Vidíš, jak umíš být šťastná, libovala jsem si. A koutky držely samy nahoře, ani se nepohnuly.

Tiskovsku přeskočím. Tam neukazuju pocity, natož to, že jsem šťastná. Nepřejícný novinářský kolega by mi mohl do čela vystřílet čtyřlístek, nebo o mě napsat nelichotivý společenský sloupek. Navíc, v póze "jsem štěstím bez sebe" nevypadám dobře. Vím to. Rozesmátá většinou budím dojem chronického útěkáře z psychiatrické léčebny.

Po tiskovce jsem vyrazila za dcerou. Domluvily jsme se, že na mě počká v Galerii. Prý tam, kde je všude nějaké jídlo. Někdy mi přijde, že mi to dělá naschvál. Ví, jak jsem plachá a jak vyvinutý mám orientační nesmysl. Po příchodu do toho bludiště mě polil studený pot. Naštěstí jsem dceru hned uviděla. Vyskakovala a mávala na mě jako šílená v nějaké restauraci na chodbě, zatímco malý Tomášek v kočárku řičel, protože ho z pohledu na matku chytl amok.

Máme s dcerou hodně společného.

Restaurace na chodbě se mi zalíbila. Žádný dveře, do všech stran otevřený prostor a těžká anonymita davu. Objednala jsem závitky a na Vietnamku, která po mě chtěla sedmdesát korun, jsem se usmála, jako by mi právě sdělila, že jsem vyhrála cestu kolem světa. Usmála se taky. Život je krásný, pomyslela jsem si.

Když už se závitky koupaly v oleji dvacet minut, zasyčela jsem, jestli budou ještě dnes. Že mám kromě čekání na závitky i další program. Už se neusmála a dcera se podívala někam ke stropu. Šmarjá, vynadala jsem si. Chtělas být přece šťastná. A tak, když mi Vietnamka konečně po půl hodině čekání podávala hotové jídlo, poděkovala jsem. A s úsměvem kolem celé hlavy, jsem ještě dodala, že už jsem přestávala doufat.

Abych své štěstí trochu povzbudila, potřebovala jsem kafe. V kavárně, ze které člověk stíhá na zastávku v Alejní ulici, byl jediný volný stolek. Přetékal špinavým nádobím. Za pultem jsou tři, tak někdo přijde a uklidí to, doufala jsem. Pro Tomáška se ale špinavé hrnky a olezlé kompotové misky staly neuvěřitelným vábidlem. Když ho dcera od té špíny už po třetí odtrhávala, spustil řev dítěte týraného od ranního rozbřesku. Myslím, že pár lidí začalo vytáčet číslo sociálky, tak jsme kvapně zamířily k východu. Mimochodem, provozovatel by měl za barový pult těm spícím pannám pořídit kanape.

Ze zoufalství jsme skončily v Lagartu, před kterým mě pár kolegů (marně) varovalo. Za dvě kávy do kelímku, posouvány nezájmem číšnic z jedné strany pultu na druhou jako v loutkovém divadle, jsme zaplatily 160 korun. Vzpomněla jsem si na skvělé kafe na Václaváku za 60 a omluvila se v duchu všem tamním pražským číšníkům.

Kafe jsme vypily na chodbě, kde je všude nějaké jídlo. Nebudu se rozepisovat o tom, jak moje emoce ke konci odpoledne jezdily zdviží nahoru a dolů a pak už se jen řítily směrem k hlubinám. Ani už nebudu unavovat tím, kde byly v tu dobu moje koutky. Víte ale, co mi příště můžete se štěstím? No schválně...