Portréty: Frank

20.11.2020

Den první

Ví jak nesnáším, když se oholí.
Na snímku ale není smutný kvůli výtce za ztracený vous.
Je smutný tak nějak sám za sebe.
Jako když se mu čas od času rozezní v uších píšťalka a začne ho bolet hlava. Tak, že neví, jestli by nebylo lepší to všechno vzdát.
No, možná je ten smutek ještě hlubší a vede někam, kde se toho bojí on sám.

Až tak daleko ale jít nechci. 

Den druhý

Jsem manipulátor, transformátor myšlenek, deratizátor smutku a vykradač blbý nálady. Splýváme. Samotnou mě překvapuje, jak mi to jde. Tvaruju ho do svých představ. Poslouchá. On, ve kterým cit nezažehneš. Když už nic jinýho, tohle umím.

Euforie, zvýšený tep a rozostřený okolí. Když fotografuju jsem v takovým nevinným rauši.

A najednou: Už ses vyblbla? 

Jdu do auta a jedu domů. Nečekám... Jako kostka ledu mezi oči. No jasně, že jsem za ním cupitala. A ten frajersky nasazený hřebínek mi tam někde spadl do trávy. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.