Z cyklu portréty: Frank

20.11.2020

Ví jak nesnáším, když se oholí.
Na snímku ale není smutný po výtce za ztracený vous.
Tady je smutný tak nějak sám za sebe.
Jako když se mu čas od času rozezní v uších píšťalka a začne ho bolet hlava. Tak, že neví, jestli by nebylo lepší to vzdát.
No, možná je ten smutek ještě hlubší.
Až tam ale jít nechci. 

Den druhý

Jsem manipulátor, transformátor myšlenek, likvidátor smutku a vykradač blbý nálady. Splýváme. Samotnou mě překvapuje, jak mi to jde. Tvaruju ho do svých představ. Poslouchá. On, ve kterým cit nezažehneš. Když už nic jinýho, tohle umím.

Euforie, zvýšený tep, rozostřený okolí.

A najednou prý: Už ses vyblbla? Jdu do auta a jedu domů. Nečekám... Jako kostka ledu mezi oči. No jasně, že jsem za ním cupitala. A ten hurónovsky nasazený hřebínek mi tam někde spadl do trávy.