Portréty: Frank

20.11.2020

Den první

Ví jak nesnáším, když se oholí.
Na snímku ale není smutný kvůli výtce za ztracený vous.
Je smutný tak nějak sám za sebe.
Jako když se mu čas od času rozezní v uších píšťalka a začne ho bolet hlava. Tak, že neví, jestli by nebylo lepší to všechno vzdát.
No, možná je ten smutek ještě hlubší a vede někam, kde se toho bojí on sám.

Až tak daleko ale jít nechci. 

Den druhý

Jsem manipulátor, transformátor myšlenek, deratizátor smutku a vykradač blbý nálady. Splýváme. Samotnou mě překvapuje, jak mi to jde. Tvaruju ho do svých představ. Poslouchá. On, ve kterým cit nezažehneš. Když už nic jinýho, tohle umím.

Euforie, zvýšený tep a rozostřený okolí. Když fotografuju jsem v takovým nevinným rauši.

A najednou: Už ses vyblbla? 

Jdu do auta a jedu domů. Nečekám... Jako kostka ledu mezi oči. No jasně, že jsem za ním cupitala. A ten frajersky nasazený hřebínek mi tam někde spadl do trávy. 

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

Zář 18

No 2

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.