RECENZE: Bytosti Cyrila Kubešky

05.03.2019

Nechtěla bych se jednou dostat do jeho hlavy, napadlo mě při odchodu z přehlídky bytostí Cyrila Kubešky. Přitom jsem za sebou táhla vzpomínku z dávnověku, která se pevně držela futer dveří výstavní síně, ječela, že nikam nepůjde, protože právě našla místo, kde je doma...

Dala jsem si slib, že napíšu něco veselého v kontrastu s tím smutkem, který autor trochu bezohledně věnoval svým bytostem do vínku. Nojo, ale zkuste si to. Když se vám ještě tři noci po návštěvě výstavy promítá v hlavě divný film. Takže kdepak srandičky, ty tady fakt neraší.

Své bytosti Cyril Kubeška sdružil do skupin. Podle etap jejich vývoje. Některé jsou v genesi mnohem dál než ty ostatní. Dokonce tak daleko, že začaly uctívat kult zdobení ušních lalůčků a jiných částí obličeje. (Tělo, jak zjistíte, nemá u bytostí takovou váhu.) U některých je patrný i náznak dialogu.

 Bytosti vzbuzují divný pocit strachu. Když se ale nenecháte strhnout prvním dojmem, zjistíte opak. Ony samy jsou totiž svírané nekonečnou úzkostí, smutkem a plachostí. Jsou vyzáblé pobíháním po nocích a čekáním, jestli někdy dostanou šanci na věčné ustájení a klid.

Kromě objektů přítomných ve výstavní síni, i těch na fotografiích, jsou tu ještě Kubeškovy kresby. A jestli se domníváte, že si u nich trochu vydechnete, zapomeňte. Z těch rejů postav náhodně vzniklých ze skvrn, tančících kolem louží studeného světla, vás bude zábst ještě víc. Tak, že si možná řeknete: do boha, zlatá Erbenova Kytice...

Když na výstavě pobudete trochu dýl, přijdete možná na to, že bytosti už dlouhá léta znáte. Že jste je jako děti malovali. A přestanete na ně koukat s despektem, třeba se i usmějete. Přijmete je jako své dávné známé. U mě tedy až na jednu výjimku. Na moji otřepanou noční můru, kterou jsem tu potkala. Naštěstí pro mě jen na fotografii. Ale s tou teda kámošit nikdy nebudu.

 Cyril Kubeška přivezl do Teplic úžasný svět zhmotněných představ a strachů. Celkem lakonicky v úvodu popisuje, jakou technikou vytvářel kresby a že bytosti jsou z klacků a papírové hmoty. Už ale zamlčel, že jsou neuvěřitelně dokonalé a že do nich vložil jeden velmi otevřený vzkaz. Takže rada na závěr. Určitě si tuhle nádhernou záležitost v Regionálním muzeu v Teplicích nenechte ujít. Ale pro všechno svatý, nikdy se nesnažte ten vzkaz rozluštit. -ina-

Výstavu můžete v Regionálním muzeu v Teplicích navštívit do 7. dubna 2019

Mohlo by vás zajímat...

K většině hradů vedou cesty vzhůru, do kopců. Trochu námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se k nim vyškrábal, se v cíli vrací měrou vrchovatou. Genius loci těch míst bývá úchvatný a empatické i romantické duše hluboce zasahuje. Historické monumenty, které na krajinu shlíží už stovky let, vnímáme se zvláštním vzrušením. Jako oživlé filmové...

První Velikonoce, kdy od svého bratra nebudu mít zadek zmalovaný modrými pruhy. Taky to bude poprvé, co jsem se přes vajíčkové svátky, kůzlečí mordy, beránky krájené na sto kusů a opilecké šílenství přenesla bez újmy. Užívám si dobře rozjetý sólo mejdan. Nemusela jsem si ani trhat obličej do úsměvu, odpovídat na přání sousedů a tvářit se mile. Taky...

V Řecku začíná příprava na Velikonoce tři týdny před tzv. Čistým pondělím, kdy hospodyňky celý den myjí nádobí a děti pouštějí draky. O víkendu se konají zabíjačky, aby si lidé užili maso, než se ho budou muset na 40 dní úplně vzdát.

Na sociálních sítích se objevil příspěvek paní, která líčila, jak starší žena na zastávce zničehonic upadla a "zůstala ležet v bez vědomí".

V Hřebečné u Abertam řeší, jak se bránit nájezdným chacharům. Do obce se třemi desítkami domů se chystají vpadnout developeři a postavit tady až 20 nových apartmánů. Místní se ptají, zda s takovou ještě z Krušných hor něco zbude. Budiž jim útěchou, že v nájezdech nenažrané smetánky nezůstane jejich obec sama. Fuck you pracháči!

Ještě než si po obědě Méďa stačil utřít ústa do ubrousku, dostal befell, aby se pochlapil, nečuměl jak štěně odervaný od cecku na déšť za oknem, protože pojedeme na výlet.