RECENZE: Bytosti Cyrila Kubešky

05.03.2019

Nechtěla bych se jednou dostat do jeho hlavy, napadlo mě při odchodu z přehlídky bytostí Cyrila Kubešky. Přitom jsem za sebou táhla vzpomínku z dávnověku, která se pevně držela futer dveří výstavní síně, ječela, že nikam nepůjde, protože právě našla místo, kde je doma...

Dala jsem si slib, že napíšu něco veselého v kontrastu s tím smutkem, který autor trochu bezohledně věnoval svým bytostem do vínku. Nojo, ale zkuste si to. Když se vám ještě tři noci po návštěvě výstavy promítá v hlavě divný film. Takže kdepak srandičky, ty tady fakt neraší.

Své bytosti Cyril Kubeška sdružil do skupin. Podle etap jejich vývoje. Některé jsou v genesi mnohem dál než ty ostatní. Dokonce tak daleko, že začaly uctívat kult zdobení ušních lalůčků a jiných částí obličeje. (Tělo, jak zjistíte, nemá u bytostí takovou váhu.) U některých je patrný i náznak dialogu.

 Bytosti vzbuzují divný pocit strachu. Když se ale nenecháte strhnout prvním dojmem, zjistíte opak. Ony samy jsou totiž svírané nekonečnou úzkostí, smutkem a plachostí. Jsou vyzáblé pobíháním po nocích a čekáním, jestli někdy dostanou šanci na věčné ustájení a klid.

Kromě objektů přítomných ve výstavní síni, i těch na fotografiích, jsou tu ještě Kubeškovy kresby. A jestli se domníváte, že si u nich trochu vydechnete, zapomeňte. Z těch rejů postav náhodně vzniklých ze skvrn, tančících kolem louží studeného světla, vás bude zábst ještě víc. Tak, že si možná řeknete: do boha, zlatá Erbenova Kytice...

Když na výstavě pobudete trochu dýl, přijdete možná na to, že bytosti už dlouhá léta znáte. Že jste je jako děti malovali. A přestanete na ně koukat s despektem, třeba se i usmějete. Přijmete je jako své dávné známé. U mě tedy až na jednu výjimku. Na moji otřepanou noční můru, kterou jsem tu potkala. Naštěstí pro mě jen na fotografii. Ale s tou teda kámošit nikdy nebudu.

 Cyril Kubeška přivezl do Teplic úžasný svět zhmotněných představ a strachů. Celkem lakonicky v úvodu popisuje, jakou technikou vytvářel kresby a že bytosti jsou z klacků a papírové hmoty. Už ale zamlčel, že jsou neuvěřitelně dokonalé a že do nich vložil jeden velmi otevřený vzkaz. Takže rada na závěr. Určitě si tuhle nádhernou záležitost v Regionálním muzeu v Teplicích nenechte ujít. Ale pro všechno svatý, nikdy se nesnažte ten vzkaz rozluštit. -ina-

Výstavu můžete v Regionálním muzeu v Teplicích navštívit do 7. dubna 2019

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.