RECENZE: S Dagmar Jurkovou pod povrch

12.02.2019

Pod povrchem můžeme najít sami sebe. Netušené meze strachu, prosluněné stráně radosti, krátery vzpomínek a aleje poznání. Pod povrchem se můžeme pořezat, spálit, i ohřát.

Pod povrchem se také jmenuje výstava děl Dagmar Jurkové v duchcovském informačním centru.

Všechna čest. Zavést diváky tak hluboko pod povrch musí být odvaha. Čekala jsem hru a byla jsem vyzvaná na souboj. Donucená přemýšlet, kolik z těch snů, představ, kde se jen sporadicky objeví puklina světla a naděje, také nosím někde v sobě. Změť tvarů, které nabádají k obezřetnosti, barvy, ve kterých se můžete hrabat, jak chcete, ale tu sladce pink, do které svět navléká fajnové pocity, nenajdete.

V případě Dagmar Jurkové nejde o hru. Je to její způsob sdělení, otevření sebe samé. Způsob velmi vyzrálý, který už dávno prošel fázemi hledání, omylů a překotných tvrzení. Emočně silná a třaskavá díla ponechávají na divákovi, co si v nich sám přečte. Nevnucují mu cestu, úvod ani epitaf. A buď se ve vzkazech Dagmar Jurkové najde, nebo se v nich jednoduše ztratí. Nic mezi tím.

Prověřte se sami. Výstava je v Městském informačním centru v Duchcově k vidění ještě do pátku 15. února. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.