Dědictví klaunů

18.10.2018

Země frčí do ekologické katastrofy. Argumenty, že to nikdo nepřežije, když se něco VELMI RYCHLE nezmění, nám servírují denně.


A zatímco by jeden čekal, že se všechno pohne k vědomému a šetrnému způsobu života, dav se stále tváří, že se ho to netýká. Po každém zveřejněném snímku oceánu plného odpadků, uhynulé velryby s žaludkem ucpaným plastem nebo kormorána uškrceného igelitkou, to v něm trochu zašumí. Jenom na chvíli, aby si lidi u kompu stihli otřít slzu. A pak je zase ticho.

Ani ne tak po pěšině, spíš po svědomí.

Většina rodičů, kteří se předhánějí v tom, jak moc milují své děti, zaplavují jejich fotkami sociální sítě, řeší v diskusních skupinách výchovu, recepty nebo úžasné pokojíčky, má ve skutečnosti ekologii a v důsledku taky budoucnost svých dětí, tvrdě u zadku.

Kolik z těch milujících rodičů doma třídí odpad? Kolik z nich si z marketů kromě nákupů nenosí hromady igelitových pytlíků? Kolik z nich nevypouští do odpadu chemický sajrajt z pračky i s vědomím, že ten sajrajt budou pít jejich děti? Kolik z nich si pro jednu housku nedojede 300 m autem? Kolik jich dennodenně nezamoří chemií své okolí, byt, jídlo, vodu, oblečení? 

Protože je to pohodlné.

Protože to dělají všichni. 

A tak čekám, kdy konečně některý z nich přizná barvu. Kdy se najde někdo, kdo sundá červený nos a otevřeně řekne, jak to s tou rodičovskou láskou ve skutečnosti je. Kdy třeba na fejs místo příspěvku o ušité mikině pro synka vloží vzkaz:

"Milé děti. Máme vás rádi, ale měly byste vědět, že ne tak moc, aby nás to nutilo přemýšlet. Aby nás to přimělo něco měnit. Abychom hledali alternativní cesty, když máme jednu dobře vyšlapanou. Abychom si zatěžovali hlavu s životním prostředím, když těch stromů, ruku na srdce, máte všude pořád ještě dost. Milé děti, vždyť vy si s tím hnojem, který tu po nás jednou zůstane, už přece nějak poradíte...."                                                     -Ilona Kaulfuss-