Den duševního dědictví aneb Mobil velikosti lopaty

26.04.2021

Dnešek je zasvěcený Světovému dni duševního vlastnictví. Jeho cílem je upozornit na všechny skvělé ženy a muže, kteří i přes bariéry konvencí, odtrhování si od úst, ukrajování spánku a vytváření neklidu v soukromí nacházeli způsoby, jak nevděčnému lidstvu usnadnit věci všední i ty méně obvyklé. 

Jde o připomínku menších i větších géniů, podepsaných pod propriety, které nám usnadňují práci a celý život. Je zvláštní, že ze všech úžasných věcí mě napadl mobilní telefon. 

Vzpomněla jsem, jak jsme s exmanželem stáli celí rozechvělí v dlouhé frontě na svůj první mobil, který by dnešní mládež přirovnala k lopatě. Jak jsme třesoucíma rukama otevírali krabici velikosti dětských bot a jak jsme upadali v závrať, když jsme prvně udeřili do mohutné klávesnice. 

Vzpomněla jsem na tu bezohlednou vášeň, která možná předčila naše první milostné opojení. Na to, jak jsme telefonovali jako vzteklí každému, kdo "už ho taky měl", bez ždibce úcty k A. G. Bellovi. (To je ten pán, který přispěl k urychlení komunikace vynálezem telefonu v roce 1876.) 

Taky se mi vybavil den, kdy nám do redakce přinesli první počítače. Naše věrné psací stroje značky Triumph, které nám do té doby sloužily do roztrhání kláves i válce, jsme promptně vyměnili za možnost psaní bez papíru, který byl v redakci stejně neustále pobryndaný kávou a za úžasné pohodlí, které jsme objevili v klávese Delete. Zapomněli jsme na psací stroje tak rychle, jako umí zapomenout manžel na manželku, když ho osmnáctiletá slečna s výstřihem po opasek poprosí, jestli by jí mohl ukázat místo v autě, kam se leje voda.

Nefackovala nás hanba, neměli jsme výčitky a ze dne na den jsme bez větších problémů podlehli pábení pokroku. Naše staré psací stroje, zůstaly odstrčené a zaprášené v archívu, ve společnosti neprodaných novin.

V souvislosti se dnem duševního vlastnictví mě taky napadlo, jestli by se tenhle mezinárodní den nemohl vykládat i jinak. Třeba tak, že by 26. dubna každoročně zapařili všichni ti, kdo vlastní duši. Jsem si jistá, že by mimo oslav zůstal poměrně velký dav těch, kteří by neměli co slavit. 

Nejnovější články na mém blogu

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

No 2

18.09.2021

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.