S kolegyní Mafulí jsme se rozhodly, že přijmeme výzvu Den offline. 💪
Na celých 24 hodin opustím svého broučka Packarda Bella, vypnu internet v mobilu, a budu se tvářit, že nikdy žádné sociální sítě neexistovaly. 😰
S lidmi budu komunikovat pouze osobně. Za tímto účelem se budu přemisťovat na různá místa, abych měla ke komunikaci co nejvíc příležitostí.
Jsem připravená nést veškeré následky. 😲
Předpokládám, že u mě dojde k nekontrolovatelnému vystřelování pravačky horizontálním i svislým směrem, že mi bude cukat levé víčko a na pravé oko nejspíš oslepnu. Psychicky budu vyčerpaná a nepozřu žádné jídlo, budu se ale snažit hodně pít 😛. Bohužel, jak se znám, dojde pak na nejhorší a začnu lidi obtěžovat svými nesouvislými bláboly.
Nicméně, couvnout už nehodlám. A slibuji, že v neděli, jakmile budu jen trochu psychicky a fyzicky schopná, vrátím se na sociální sítě a vylíčím pocity z návratu do středověku.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.