O houpacím koni a o tátovi

20.06.2021

Houpacího koníka na snímku najdete v teplickém muzeu na výstavě historických pohlednic. Podobný stál u tety Růži v Kadani pod schody na půdu. Jo, jo. Přesně na tu půdu, která tak lákala k výpravám a od které teta schovávala klíč pokaždé, když jsem přijela. "Hlavně jí nepouštěj na horní půdu, už několikrát jsem ji u nás načapal, jak chodí po hřebenu střechy," kladl otec důrazně na srce své starší sestře.

Tak jsem se chodila alespoň houpat. Ve své fantazii jsem se ocitala v krajinách, o kterých můj moudrý otec neměl tušení. A kdyby měl, nejspíš by milého koníka odsoudil do tmy zamčené půdy. Proplétala jsem se neprostupnou džunglí, savanou, kde číhala divá zvěř, prérií, pustou a prázdnou jako písečná pláž za úsvitu a v patách mi pokaždé byli všichni neřádi světa.

Táta o mě míval celé mé bouřlivé dětství a dospívání velký strach. Často říkal, "Nono, už jsi velká holka, tak se nechovej jako nevycválaný fracek." Když jsem něco provedla, přišla s rozbitý kolenem, strženou kůží na rameni, s rezavým hřebíkem v noze nebo vyraženým zubem, tak vybuchnul, že mě jednou raději sám přerazí, než aby čekal, až mě budou někde sbírat po kouskách.

Táta mě uměl postavit do haptáku. Aniž by zvýšil hlas, nebo mě uhodil. Byla jsem neskutečný grázl, ale u něj na koberečku jsem měkla jako máslo na Sahaře. I kluci z ulice ho s respektem a úctou zdravili. Náš otec měl autoritu a šel z něho trochu strach. Přesto to byl milující táta, který uměl poradit a u kterého jsem se cítila v bezpečí, jako později už nikdy u nikoho jiného. Chyběly mu ale ty buňky, které člověka nutí někoho pohladit, políbit, obejmout. A když jsem si objetí nebo pusu ukradla, byl pokaždé v rozpacích, odkašlával a brumlal něco jako, dobrý, no, no, dobrý. 

Dnes je Den otců. Původně jsem nechtěla psát nic, ale pak jsem uviděla toho koníka... Takže, tati, trochu o voze a o koze, jak jsi rád říkal, namísto pořádného přání. Posílám ti tam nahoru jednu echt štípanou a vypořádej se s ní, jak chceš.  

Nejnovější články na mém blogu

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

No 2

18.09.2021

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.