Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní... S lupínkama a Hugem na Proboštovském rybníku. Počasí jako ze sarkastického žurnálu. Museli jsme ale omrknout, jak rostou labutí mláďata. A zkontrolovat, jestli neklesla hladina řek pro ponory lodí. Klesla. Katastrofálně. 

Potok kolem rybníku už neunese ani člun že tří klacíků. Museli jsme poníženě poslat jednoduchou bárku bez vesel. Stejně se šprajcla o blbej šutr, co trčel z vody. Velké lodi (rozuměj klacky sakra) ten trapný čůrek ani nepoponesl. Navíc trochu mrholilo, což lupínky rušilo v práci. Kontrolní den není žádná prdel, když vám na lejstra kape. 

Třetí účastník zájezdu, ušatec netopejří, se jal hrabat díru. Zřejmě odvodňovací manévr. Byl jako prase až za těma ušiskama a stejně se dohrabal jen k betonu. Když jsem ho chtěla opláchnout v rybníku, vyjel po něm labuťák. Syčel jako had a hlavou vytvářel kyvadlovitý pohyb ze strany na stranu. 

My zdrhli. Hugo se nehnul ani o cenťák. Vypnul hruď a byl připravený, že tomu dlouhému krku pocuchá pera. David a Goliáš. Musela jsem šustit pytlíkem jako šílená, aby v předtuše něčeho dobrého vzdal boj a přiběhl.

Načež jsem kontrolní skupinku odtáhla od vody. Už v požehnaném dešti. (Jo, taky mě napadlo něco o kaluži a blátě.) Ale všem nám chutná pořád stejně.

Konec hlášení.