Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní... S lupínkama a Hugem na Proboštovském rybníku. Počasí jako ze sarkastického žurnálu. Museli jsme ale omrknout, jak rostou labutí mláďata. A zkontrolovat, jestli neklesla hladina řek pro ponory lodí. Klesla. Katastrofálně.
Potok kolem rybníku už neunese ani člun že tří klacíků. Museli jsme poníženě poslat jednoduchou bárku bez vesel. Stejně se šprajcla o blbej šutr, co trčel z vody. Velké lodi (rozuměj klacky sakra) ten trapný čůrek ani nepoponesl. Navíc trochu mrholilo, což lupínky rušilo v práci. Kontrolní den není žádná prdel, když vám na lejstra kape.
Třetí účastník zájezdu, ušatec netopejří, se jal hrabat díru. Zřejmě odvodňovací manévr. Byl jako prase až za těma ušiskama a stejně se dohrabal jen k betonu. Když jsem ho chtěla opláchnout v rybníku, vyjel po něm labuťák. Syčel jako had a hlavou vytvářel kyvadlovitý pohyb ze strany na stranu.
My zdrhli. Hugo se nehnul ani o cenťák. Vypnul hruď a byl připravený, že tomu dlouhému krku pocuchá pera. David a Goliáš. Musela jsem šustit pytlíkem jako šílená, aby v předtuše něčeho dobrého vzdal boj a přiběhl.
Načež jsem kontrolní skupinku odtáhla od vody. Už v požehnaném dešti. (Jo, taky mě napadlo něco o kaluži a blátě.) Ale všem nám chutná pořád stejně.
Konec hlášení.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.