Dnes jsem hlídala Človíčka.
Neměl náladu. Bolela ho pusa.
Vůbec se nesmál, nechtěl na pískoviště za dětmi, vlastně nechtěl vůbec nic.
Oči jako slzavý studny.
- Tak jsem mu zazpívala písničku, tu o kravách - hou, hou a nikam nedojdou.
- Prsty jsem mu zahrála pohádku o šaškovi, který se bojí přejít madlo kočárku (teda most) a pak se začne tak strašně sám sobě smát, že si prdne a přeletí na druhou stranu jako tryskáč.
(Človíček začal projevovat syndromy ustupující blbý nálady.)
- Taky jsem vyprávěla, jak se rojí mravenci a že s těmi křídly, která na chvíli mají, nakládají sakra neefektivně a jak efektivně by se s nimi dalo naložit.
- Jo a jeden z těch mravenců si místo normálních brýlí vzal ty na čtení. Tudíž prdlajs viděl na cestu a přistál Človíčkovi přímo na nose...
(V ten moment to blbá nálada zabalila. Človíček se smál, až mu z těch jezírek ve vočích tekly slzy.)
No a pak už to byl starej dobrej parťák, se kterým děláme pokaždé nevýslovné blbiny a trochu možná i ostudu. Smáli jsme se všemu.
Potom se vrátila máma.
Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.
S Hugem na našich večerních, veskrze romantických procházkách sledujeme západ slunce.
Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.
Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...
A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...
Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.