Človíček a den smutku

10.09.2020

Dnes jsem hlídala Človíčka.

Neměl náladu. Bolela ho pusa. 

Vůbec se nesmál, nechtěl na pískoviště za dětmi, vlastně nechtěl vůbec nic.

Oči jako slzavý studny.

- Tak jsem mu zazpívala písničku, tu o kravách - hou, hou a nikam nedojdou.

- S prsty jsem mu zahrála pohádku o šaškovi, který se bojí přejít madlo kočárku (teda most) a pak se začne tak strašně sám sobě smát, že si prdne a přeletí na druhou stranu jako tryskáč.

(Človíček začal projevovat syndromy ustupující blbý nálady.)

- Taky jsem vyprávěla, jak se rojí mravenci a že s těmi křídly, která na chvíli mají, nakládají sakra neefektivně a jak efektivně by se s nimi dalo naložit. 

- Jo a jeden z těch mravenců si místo normálních brýlí vzal ty na čtení. Tudíž prdlajs viděl na cestu a přistál Človíčkovi přímo na nose... 

(V ten moment to blbá nálada zabalila. Človíček se smál, až mu z těch jezírek ve vočích tekly slzy.)

No a pak už to byl starej dobrej parťák, se kterým děláme pokaždé nevýslovně zábavné blbiny a trochu možná i ostudu. Smáli jsme se všemu. 

A pak se vrátila máma.