Človíček a den smutku

10.09.2020

Dnes jsem hlídala Človíčka.

Neměl náladu. Bolela ho pusa. 

Vůbec se nesmál, nechtěl na pískoviště za dětmi, vlastně nechtěl vůbec nic.

Oči jako slzavý studny.

- Tak jsem mu zazpívala písničku, tu o kravách - hou, hou a nikam nedojdou.

- Prsty jsem mu zahrála pohádku o šaškovi, který se bojí přejít madlo kočárku (teda most) a pak se začne tak strašně sám sobě smát, že si prdne a přeletí na druhou stranu jako tryskáč.

(Človíček začal projevovat syndromy ustupující blbý nálady.)

- Taky jsem vyprávěla, jak se rojí mravenci a že s těmi křídly, která na chvíli mají, nakládají sakra neefektivně a jak efektivně by se s nimi dalo naložit. 

- Jo a jeden z těch mravenců si místo normálních brýlí vzal ty na čtení. Tudíž prdlajs viděl na cestu a přistál Človíčkovi přímo na nose... 

(V ten moment to blbá nálada zabalila. Človíček se smál, až mu z těch jezírek ve vočích tekly slzy.)

No a pak už to byl starej dobrej parťák, se kterým děláme pokaždé nevýslovné blbiny a trochu možná i ostudu. Smáli jsme se všemu. 

Potom se vrátila máma.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.