REPORTÁŽ: Vánoce a děti z Tuchlova

18.12.2019

(Pro Revui Teplicka)

Děti z Dětského domova v Tuchlově připravily vánoční besídku. Pro lidi, kteří si udělali čas, aby s nimi pobyli. Pro lidi, kteří přišli, zatleskali, zasmáli se, ocenili jejich výkony, měli si s dětmi co říct a poskytli jim důležitou zpětnou vazbu.

Když jsem přicházela společně s dalšími návštěvníky, běžely děti naproti lidem, kteří s domovem spolupracují. Objaly je a řekly Ahoj strejdo, nebo Ahoj teto a nebylo pochyb, že je ta bezprostřední radost ze setkání oboustranná. Trochu mi v tu chvíli bylo dokonce líto, že nejsem jednou z tet.

Besídka byla úžasná. V té velké rodině, kde je celé hejno dětí, tety a strejdové a všichni jsou tak nějak za jednoho a ten jeden za všechny, protože mají hodně společného, možná víc, než si dokážeme představit, bylo i mně, introvertovi, náramně dobře. Měla jsem během několika minut pocit, že mezi ně patřím, že je to i moje rodina. Ostatně, které děti naše nejsou?

Ten zážitek byl nevšední, hodně silný a mně prolítla hlavou spousta myšlenek. Vzpomněla jsem si na mamku, jak před štědrovečerní večeří trvala na tom, abychom se kolem stolu chytili za ruce a ona poprosila toho nahoře, aby nás od sebe nikdy netrhal. Vzpomněla jsem si na pocity štěstí, když jsem viděla rozzářené oči svých dětí u vánočního stromku. Na pocity hrdosti, když jsem později vnímala, jak pevně drží všechny spolu.

Nebyla bych upřímná, kdybych zastírala fakt, že mě na tuchlovské besídce dostihl i smutek. Z pocitu, že tyhle děti nemohou vyrůstat s mámou a tátou. Přesto si myslím, že děti v Tuchlově mají tak báječné tety a strýčky, kteří nedovolí, aby je nějaké trápení, když už přijde, přepadalo na dlouho.

No a já, až se letos s rodinou chytneme u vánočního stromku za ruce, poprosím toho nahoře mimo jiné i o to, aby všem dětem, které vyrůstaly bez mámy a táty, pomohl jednou najít cestu k vlastní úžasné a šťastné rodině, plné dětského smíchu a lásky.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.