REPORTÁŽ: Vánoce a děti z Tuchlova

18.12.2019

(Pro Revui Teplicka)

Děti z Dětského domova v Tuchlově připravily vánoční besídku. Pro lidi, kteří si udělali čas, aby s nimi pobyli. Pro lidi, kteří přišli, zatleskali, zasmáli se, ocenili jejich výkony, měli si s dětmi co říct a poskytli jim důležitou zpětnou vazbu.

Když jsem přicházela společně s dalšími návštěvníky, běžely děti naproti lidem, kteří s domovem spolupracují. Objaly je a řekly Ahoj strejdo, nebo Ahoj teto a nebylo pochyb, že je ta bezprostřední radost ze setkání oboustranná. Trochu mi v tu chvíli bylo dokonce líto, že nejsem jednou z tet.

Besídka byla úžasná. V té velké rodině, kde je celé hejno dětí, tety a strejdové a všichni jsou tak nějak za jednoho a ten jeden za všechny, protože mají hodně společného, možná víc, než si dokážeme představit, bylo i mně, introvertovi, náramně dobře. Měla jsem během několika minut pocit, že mezi ně patřím, že je to i moje rodina. Ostatně, které děti naše nejsou?

Ten zážitek byl nevšední, hodně silný a mně prolítla hlavou spousta myšlenek. Vzpomněla jsem si na mamku, jak před štědrovečerní večeří trvala na tom, abychom se kolem stolu chytili za ruce a ona poprosila toho nahoře, aby nás od sebe nikdy netrhal. Vzpomněla jsem si na pocity štěstí, když jsem viděla rozzářené oči svých dětí u vánočního stromku. Na pocity hrdosti, když jsem později vnímala, jak pevně drží všechny spolu.

Nebyla bych upřímná, kdybych zastírala fakt, že mě na tuchlovské besídce dostihl i smutek. Z pocitu, že tyhle děti nemohou vyrůstat s mámou a tátou. Přesto si myslím, že děti v Tuchlově mají tak báječné tety a strýčky, kteří nedovolí, aby je nějaké trápení, když už přijde, přepadalo na dlouho.

No a já, až se letos s rodinou chytneme u vánočního stromku za ruce, poprosím toho nahoře mimo jiné i o to, aby všem dětem, které vyrůstaly bez mámy a táty, pomohl jednou najít cestu k vlastní úžasné a šťastné rodině, plné dětského smíchu a lásky.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.