Virus, co zamával se zbytky tolerance

10.10.2020

Včera jsem pročítala diskuse kolem roušek. Dostala jsem se k postu známého výtvarníka a pedagoga. Sršela z něho nenávist, urážky a ponižování těch, kteří roušky odmítají. Nekompromisně, bez empatie, bez tolerance, bez analýzy situace, zimničně a jedovatě. Primitivní útok od někoho, kdo se dlouhodobě prezentuje v póze moudrého myslitele. 

V tom dštění síry ho podporovala jeho fans, česká výtvarnice, která žije ve Francii. Byla tady na návštěvě a Českou zemi, v souvislosti s odmítači roušek, přirovnala k Bangladéši... 

Uvědomila jsem si, jak netolerance a nenávist dokážou i z moudrých lidí udělat hlupáky. Jak podobné situace nahrávají manipulátorům a diktátorům: Stádo se popere, rozerve na kusy a nakonec bude povolnější. Ve výsledku sežere všechno, co mu manipulátor předhodí. Bude tak vyčerpané, že nenajde sílu se ozvat, nebude mít snahu se bránit. Bude jen tvárné a poslušné. 

To je cesta do pekel, vážení. Každý má právo na svůj názor. A rovněž právo, aby za svůj názor nebyl vláčen kamením. Pokud tohle popíráme, pak nestojíme ani za zlámanou grešli. Jenom arogantní hlupák může totiž vyžadovat, abychom vnímali, cítili a mysleli naprosto stejně, jako on. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.