Virus, co zamával se zbytky tolerance

10.10.2020

Včera jsem pročítala diskuse kolem roušek. Dostala jsem se k postu známého výtvarníka a pedagoga. Sršela z něho nenávist, urážky a ponižování těch, kteří roušky odmítají. Nekompromisně, bez empatie, bez tolerance, bez analýzy situace, zimničně a jedovatě. Primitivní útok od někoho, kdo se dlouhodobě prezentuje v póze moudrého myslitele. 

V tom dštění síry ho podporovala jeho fans, česká výtvarnice, která žije ve Francii. Byla tady na návštěvě a Českou zemi, v souvislosti s odmítači roušek, přirovnala k Bangladéši... 

Uvědomila jsem si, jak netolerance a nenávist dokážou i z moudrých lidí udělat hlupáky. Jak podobné situace nahrávají manipulátorům a diktátorům: Stádo se popere, rozerve na kusy a nakonec bude povolnější. Ve výsledku sežere všechno, co mu manipulátor předhodí. Bude tak vyčerpané, že nenajde sílu se ozvat, nebude mít snahu se bránit. Bude jen tvárné a poslušné. 

To je cesta do pekel, vážení. Každý má právo na svůj názor. A rovněž právo, aby za svůj názor nebyl vláčen kamením. Pokud tohle popíráme, pak nestojíme ani za zlámanou grešli. Jenom arogantní hlupák může totiž vyžadovat, abychom vnímali, cítili a mysleli naprosto stejně, jako on. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.