Domaslavické údolí a hledači lyží

01.04.2019

Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. A plíce taky. O srdci ani nemluvě. Zkrátka, potřebovala jsem očistnou kúru. Tak jsme vyrazili s medvědem a Azinou do Domaslavického údolí. Jo, přesně tam, kde poeta jako já upadával do inspiračního bezvědomí a stával hodiny s hubou dokořán. Slibovala jsem medvědovi zážitek, který si po návratu určitě poznamená do diáře tím svým osobitým stylem: "Ich war dort."

Kdysi ve třetihorách jsem do Domaslavického údolí chodila na malé čundry. Tehdy se ještě telefonovalo z budky a fotilo poctivým foťákem jako byla Corina 😊 nebo Zenit. A v lese to bývalo o hubu. Když jste si třeba nabroušeným nožem uřízli kus prstu, nebylo odkud zavolat pomoc. Někdo totiž rozhodl, že se telefonní budky v lesích stavět nebudou. Přesto jsem tyhle výpravy přežila. Sama v divočině, ve společnosti jelenů, kanců a eklhaftfujtajblových komárů.

Frank se těšil jak nemluvně, ovlivněn mým popisem, složeným ze superlativ a několika málo spojek. Když jsme ale zaparkovali na domaslavickém sídlišti, vypadal zdrceně. No, sídliště, to přeháním. Jenomže proti těm pár domkům v mých třetihorách, je tady teď barák na baráku, zahrada na zahradě, bazén na bazénu, auto vedle auta. A v lese, kde jsem kdysi dlouhé hodiny nenarazila na živáčka, se to hemžilo jak v Číně při stavbě věhlasné zdi. 

Míjeli nás cyklisti, běžci a chodci s hůlkami, kteří od jara do podzimu hledají své lyže. Takový domaslavický Václavák. Jediné, co zívalo samotou, bylo místo, kde jsem pokaždé tábořila a s opovržením shlížela do údolí. Šplhat do kopců se nikomu nechce. Zaplať pánbůh.

Mohla bych teď smutnit jako baset, kdeže staré časy jsou. Věřím ale, že všechno špatný je k něčemu dobrý. Když si dnes v lese například někdo uťafne nožem prst, může si přivolat pomoc mobilem. Pokud má mobil vybitý, je šance, že o něj zakopne hledač lyží. No a když ho chodec s hůlkami mine, má ještě možnost doplazit se sám k nejbližšímu stavení. Na rozdíl od Meresjeva to má k prvnímu plotu, co bys šutrem dohodil.

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.