Domaslavické údolí a hledači lyží

01.04.2019

Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. A plíce taky. O srdci ani nemluvě. Zkrátka, potřebovala jsem očistnou kúru. Tak jsme vyrazili s medvědem a Azinou do Domaslavického údolí. Jo, přesně tam, kde poeta jako já upadával do inspiračního bezvědomí a stával hodiny s hubou dokořán. Slibovala jsem medvědovi zážitek, který si po návratu určitě poznamená do diáře tím svým osobitým stylem: "Ich war dort."

Kdysi ve třetihorách jsem do Domaslavického údolí chodila na malé čundry. Tehdy se ještě telefonovalo z budky a fotilo poctivým foťákem jako byla Corina 😊 nebo Zenit. A v lese to bývalo o hubu. Když jste si třeba nabroušeným nožem uřízli kus prstu, nebylo odkud zavolat pomoc. Někdo totiž rozhodl, že se telefonní budky v lesích stavět nebudou. Přesto jsem tyhle výpravy přežila. Sama v divočině, ve společnosti jelenů, kanců a eklhaftfujtajblových komárů.

Frank se těšil jak nemluvně, ovlivněn mým popisem, složeným ze superlativ a několika málo spojek. Když jsme ale zaparkovali na domaslavickém sídlišti, vypadal zdrceně. No, sídliště, to přeháním. Jenomže proti těm pár domkům v mých třetihorách, je tady teď barák na baráku, zahrada na zahradě, bazén na bazénu, auto vedle auta. A v lese, kde jsem kdysi dlouhé hodiny nenarazila na živáčka, se to hemžilo jak v Číně při stavbě věhlasné zdi. 

Míjeli nás cyklisti, běžci a chodci s hůlkami, kteří od jara do podzimu hledají své lyže. Takový domaslavický Václavák. Jediné, co zívalo samotou, bylo místo, kde jsem pokaždé tábořila a s opovržením shlížela do údolí. Šplhat do kopců se nikomu nechce. Zaplať pánbůh.

Mohla bych teď smutnit jako baset, kdeže staré časy jsou. Věřím ale, že všechno špatný je k něčemu dobrý. Když si dnes v lese například někdo uťafne nožem prst, může si přivolat pomoc mobilem. Pokud má mobil vybitý, je šance, že o něj zakopne hledač lyží. No a když ho chodec s hůlkami mine, má ještě možnost doplazit se sám k nejbližšímu stavení. Na rozdíl od Meresjeva to má k prvnímu plotu, co bys šutrem dohodil.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.