Pacov je roztáhlý, jako provázek s korálky, rozložený na koberci Vysočiny. Ty korálky jsou pacovské domky. Některé rodinné, jiné činžovní. Až na náměstí tu moc vysokých činžovních domů nenajdete. Zato ulice jsou tady jako rozevřená náruč světla. Široké, neuspěchané a chodcům dopřávají spoustu slunce, vzduchu a pohody.
V Pacově jsem hledala dům tety a strýčka Holakovských, u kterých jsem párkrát v létě jako třináctiletý vzbouřenec přespala. Nenašla. Adresu už nemám a paměť je líná mrcha. Tak jsme se alespoň pokochali náměstím, kam mě strýček jednou vzal na velké letní slavnosti. Taky jsme objevili skvělou cukrárnu Láskomina. Super vymazlený design, prostředí i nabídka, že bychom to tu nejraději na několik hodin zapíchli a dali menu pěkně odshora...
Gott mit uns.
Až tudy budete někdy projíždět, dopřejte si procházku Pacovem. Městečko je neuvěřitelně vstřícné, světlé a své si tady najdou kromě romantiků i srdce historiků a architektů.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.