Mrazivé dopoledne u duchcovské Barbory. Vyrušila jsem kačeny, které na břehu schůzovaly, naštvala nebe, které se zamračilo jako ostatně pokaždé, když fotím vodu, rozčílila paní s mrňavým psiskem, které se ke mně radostně rozeběhlo a nedbalo jejího zoufalého volání a kolem kostela se nenápadně proplížila vzpomínka. Tady jsem se ve 14 rozloučila s jedním fakt pěkným motorkářem, nechala mu svoji přilbu na památku a když odjel, hodně dlouho jsem koketovala s myšlenkou vejít do té rozcapené vody a nechat osud, ať to rozsekne. Jenomže byla zima... Bylo to 24. února někdy před Kristem a na břehu Barbory tehdy ještě ležel sníh...