Podzimní čundry

05.10.2018

První říjnový pátek je tady a já si nostalgicky fňuknu. Vzpomněla jsem si na naše podzimní víkendové čundry. Na buzení do rán, kdy se nad ostřicí valily těžké mlhy, do kterých se zubilo vyžilé slunce.
Prsty nám přimrzaly k ešusu. Každý byl stočený do deky, do sebe a neměl náladu mluvit. Z kapsy se lovily navlhlé cigarety, protože jsme při kouření měli pocit, že se alespoň trochu zahřejeme. Když se rozdělal oheň a uvařil čaj, blbá nálada pomalu opadla.
Přes ta děsivě studená rána a rýmy, které jsme si domů přitáhli, jsme se těšili na další výšlap. Jezdilo se do prvního sněhu. Pak se netrpělivě čekalo až sleze, abychom mohli zase na jaře vypadnout.
Znám ale cvoka, který vyrážel i přes zimu. Sám, protože s ním nikdo jezdit nechtěl. Blázna, který přespával v uplácaném sněhovém iglů a vracel se vždycky v takovým rauši, že jsem mu to těžce záviděla.

Viď, bratříčku? 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.