Rychlé šípy a kapsy od třešní

20.06.2021

Bydlela jsem v ulici plné kluků. Hráli jsme fotbal, chodili na Písečák chytat čolky, do zahrad krást jahody, prolézali jsme dvorky a šanovské podzemní chodby, občas jsme se porvali jako koně, žádný plot před námi neměl šanci, a když potřebovala stará paní Hájková nanosit uhlí do sklepa, za půl hodiny jsme jí ho tam natahali. I bez nároku na hvězdu do žákovské knížky.

Knihy Jaroslava Foglara jsem hltala. Svět nebyl jednoduchý a s jeho příběhy, nabušenými dobrodružstvím a romantikou ubylo tak nějak překážek, o které si člověk rozbijí hubu, sebevědomí a ještě mu zbývají drobný na výčitky. Nedám na Foglarovky dopustit. I když je s odstupem času vnímám s nadhledem a Kronika ztracené stopy už by mi jako Bible v cirkusu, kterým jsem si prošla, moc nepomohla.

Přesto jsem včera v teplickém muzeu uvnitř sebe rozehrála parádní koncert emocí. Výstava komiksů, knih a časopisů z období 40.-80. let minulého století, na které dominují Rychlé šípy, ježek v kleci a tajemné uličky pražských Stínadel, mě přenesla do doby rozbitých kolen a kapes obarvených třešněmi.

Já vím, v tomhle vedru je nejlépe u vody. Navíc výstava poběží až do 29. srpna. Ale nepropásněte ji. Za mrzké vstupné 30 korun si odnesete domů úžasný zážitek, dva skvělé plakáty a budete mít vlez na dvě další výstavy zdarma. Na výstavu o mořském světě a historických pohlednic.

Nejnovější články na mém blogu

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.