Folklor jako výživa kořenů

15.09.2020

V Kostomlatech pod Milešovkou se v sobotu 12. září konal 10. ročník Mezinárodního folklorního festivalu. Konal se tady poprvé po devíti ročnících, kdy se soubory sjížděly pravidelně do parku v Třebívlicích. Podle jedné z organizátorek, Jitky Dolejšové, by měl v Kostomlatech už zůstat. A to je moc fajn. Ve všech ohledech.

Akci pořádali duchcovští baráčníci ve spolupráci s obcí Kostomlaty. Na velmi pěkném revitalizovaném náměstí byly k vidění Folklorní soubor Krušnohor, Krušnohorská dudácká muzika, dechový soubor Severka, country kapela Eldorádo, bavič Milan Pitkin, Regius Band Jitky Dolejšové a taneční soubor Zulay Fonsecy z Venezuely.

Lidi se dobře bavili. Připravená byla spousta soutěží a stánky s občerstvením.

Jitka Dolejšová, zpěvačka skupiny Regius Band, k festivalu řekla:

"Jsem rodačkou Kostomlat. Ti starší mne znají od dětství a já zase je. Jsou mou nedílnou součástí a mám je ráda. Mám tam rodinu, spolužáky, přátele a příznivce. Obec navíc žije velice kulturně, rodáci i obyvatelé si váží činorodosti a tradic obce. Po dokončení úprav na náměstí je tam dostatečný a příjemný prostor. Díky velké vstřícnosti paní starostky Evy Krejskové a zastupitelů obce zde účastníci akce našli vše potřebné. Doposud se festival konal v Třebívlicích v parku, v krásném zeleném přírodním prostředí. Folklor do přírody patří a Kostomlaty mají také kus nádherné přírody a své kouzlo. Jsem ráda, že návštěvníci festivalu ocenili folklor, kroje, krojované Baráčníky a lidovou písničku. Škoda jen, že letošní jubilejní ročník nemohl být kvůli Covidu obsazen větším počtem zahraničních souborů. Jsem ale přesvědčena, že příští ročníky už budou zastoupeny lépe, že folklór a písnička nikdy nevymřou. Tradice si nese každý z nás ve svém srdci, aniž bychom to někdy tušili."

Já a folklór

Bývaly doby, kdy jsem přemýšlela o sabotáži rádia, ze kterého si rodiče pouštěli dechovku. Celá v černém a se srdcem nadupaným Depeche Mode jsem se ušklíbala, když někde skotačily soubory v lidových krojích. S kámoškami jsme s oblibou na rockových mejdanech parodovaly to jejich "Juuuch!".

Tyhle pocity přežily pubertu, dospělost i postupné moudření a lidovky setrvávaly na odstavné koleji zájmu. Do doby, než jsem se na pět let odstěhovala na jih, kde se bez dechovky, folklorních souborů a lidové muziky neobešla žádná akce. A já ty akce objížděla, psala jsem o nich, mluvila s lidmi a bylo mi mezi nimi neskutečně dobře. Začala jsem obdivovat jejich bezprostřednost, radost, kterou jim ta hudba, tradice, písničky, folklór a všechno, co k němu patří, poskytovaly.

Obdivovala jsem, jak si v jednotlivých vesničkách lidé své tradice udržují proti všem dobám, proti úšklebkům, proti invazi desítek hudebních stylů, proti proudu času. I to, jak své kořeny brání s hrdostí, velkorysým úsměvem a nadhledem.

Nechci je glorifikovat.

Jen mi potvrdili, jak je směšné pasovat se do role soudce a odsuzovat něco jenom proto, že to momentálně nekoresponduje s mým srdečním tepem. Jak je důležité tradice chránit a připomínat si je. Ať máme hudební, taneční nebo módní apetit jakýkoliv, kořeny máme jenom jedny. 

Mohlo by vás zajímat...

Dlouho jsem se neozvala. Byli jsme s manželem (konečně) na dovolené. Už léta razíme zásadu, že se po dobu týdne, který spolu trávíme, nebudeme vzájemně okrádat o toho druhého.

Když chceme porozumět světu našich dětí, musíme je nejenom milovat, ale také v sobě občas probudit toho prcka, zašitého někde uvnitř. (I když jsme ho možná po posledním výletu za zrcadlo odepsali, aby nám lépe pasovala uniforma dospělosti.)

Zápisník Bullet Journal je naším soukromým světem, kde povolujeme uzdu fantazii a cítíme se v něm dobře. Je to úžasný prostor k terapii, která přispívá k uvědomění si sebe sama, vlastní podstaty, každodenních malých vítězství i proher, našeho úspěšného posunu vpřed i případné stagnace.

Metoda Bullet Journal je skvělou cestou k sobě samým, k posílení vlastního já, k transformaci chaosu v řád a také určitou zárukou, že kvůli haldě úkolů nezapomeneme na něco podstatného. Protože zapomenout na něco podstatného, může být docela velký průšvih.

Paní na nádraží v Dubí spráskla ruce, když jsem jí řekla, že jsme na výletě. Tomulka sice koukal skrz clonu deště zpočátku trochu vyjeveně, ale ani jednou si nepostěžoval.