V Kostomlatech pod Milešovkou se v sobotu 12. září konal 10. ročník Mezinárodního folklorního festivalu. Konal se tady poprvé po devíti ročnících, kdy se soubory sjížděly pravidelně do parku v Třebívlicích. Podle jedné z organizátorek, Jitky Dolejšové, by měl v Kostomlatech už zůstat. A to je moc fajn. Ve všech ohledech.

Akci pořádali duchcovští baráčníci ve spolupráci s obcí Kostomlaty. Na velmi pěkném revitalizovaném náměstí byly k vidění Folklorní soubor Krušnohor, Krušnohorská dudácká muzika, dechový soubor Severka, country kapela Eldorádo, bavič Milan Pitkin, Regius Band Jitky Dolejšové a taneční soubor Zulay Fonsecy z Venezuely.

Lidi se dobře bavili. Připravená byla spousta soutěží a stánky s občerstvením.

Jitka Dolejšová, zpěvačka skupiny Regius Band, k festivalu řekla:

"Jsem rodačkou Kostomlat. Ti starší mne znají od dětství a já zase je. Jsou mou nedílnou součástí a mám je ráda. Mám tam rodinu, spolužáky, přátele a příznivce. Obec navíc žije velice kulturně, rodáci i obyvatelé si váží činorodosti a tradic obce. Po dokončení úprav na náměstí je tam dostatečný a příjemný prostor. Díky velké vstřícnosti paní starostky Evy Krejskové a zastupitelů obce zde účastníci akce našli vše potřebné. Doposud se festival konal v Třebívlicích v parku, v krásném zeleném přírodním prostředí. Folklor do přírody patří a Kostomlaty mají také kus nádherné přírody a své kouzlo. Jsem ráda, že návštěvníci festivalu ocenili folklor, kroje, krojované Baráčníky a lidovou písničku. Škoda jen, že letošní jubilejní ročník nemohl být kvůli Covidu obsazen větším počtem zahraničních souborů. Jsem ale přesvědčena, že příští ročníky už budou zastoupeny lépe, že folklór a písnička nikdy nevymřou. Tradice si nese každý z nás ve svém srdci, aniž bychom to někdy tušili."

Já a folklór

Bývaly doby, kdy jsem přemýšlela o sabotáži rádia, ze kterého si rodiče pouštěli dechovku. Celá v černém a se srdcem nadupaným Depeche Mode jsem se ušklíbala, když někde skotačily soubory v lidových krojích. S kámoškami jsme s oblibou na rockových mejdanech parodovaly to jejich "Juuuch!".

Tyhle pocity přežily pubertu, dospělost i postupné moudření a lidovky setrvávaly na odstavné koleji zájmu. Do doby, než jsem se na pět let odstěhovala na jih, kde se bez dechovky, folklorních souborů a lidové muziky neobešla žádná akce. A já ty akce objížděla, psala jsem o nich, mluvila s lidmi a bylo mi mezi nimi neskutečně dobře. Začala jsem obdivovat jejich bezprostřednost, radost, kterou jim ta hudba, tradice, písničky, folklór a všechno, co k němu patří, poskytovaly.

Obdivovala jsem, jak si v jednotlivých vesničkách lidé své tradice udržují proti všem dobám, proti úšklebkům, proti invazi desítek hudebních stylů, proti proudu času. I to, jak své kořeny brání s hrdostí, velkorysým úsměvem a nadhledem.

Nechci je glorifikovat.

Jen mi potvrdili, jak je směšné pasovat se do role soudce a odsuzovat něco jenom proto, že to momentálně nekoresponduje s mým srdečním tepem. Jak je důležité tradice chránit a připomínat si je. Ať máme hudební, taneční nebo módní apetit jakýkoliv, kořeny máme jenom jedny.