Mlátička s kombajnem a ztracený víkend

11.06.2019

Před osmi lety, ještě na jihu Čech, na reportu v kulturáku v Milevsku... Tuhle fotku mám ráda. Povedla se. Je z koncertu, kde hrálo asi dvanáct kapel.

Tehdy jsem na sobě měla kožený křivák, aby bylo na první pohled zřejmý, že nejsem žádný mejdlo. Jenomže ten křivák vrzal při každém zvednutí rukou. A já je zvedala pořád. Od genitálií nic nenafotíte, to je jasný. Byl tam sice rambajs, jako když se potká kombajn s mlátičkou a začnou si povídat, ale některá sóla se plížila zákeřně tichem. Moje vrzání pak bylo i pro šílence na place faux pas.

Bundu jsem proto hodila k barmanovi. S úlevou, jako když se vrátíte z rande, stáhnete ze sebe upnutý džíny a vlezete do vytahanýho trika, abyste mohli vyvalit pupek. V reportérským rauši a s tikem v oku jsem práskala jednu fotku za druhou. Bez koncepce, bez ohledu na to, co mě doma čeká. Něco z toho vyleze, říkala jsem si. Což je stejný, jako když jdete k popravčímu špalku a říkáte si: Ono to nějak dopadne.

Dopadlo. Naflákala jsem za pět hodin kolem dvanácti stovek snímků. Doma jsem se v tom pak hrabala, prosívala, upravovala, likvidovala, oživovala, selektovala a vybírala pro noviny (MAX!) 30 fotek. Zabila bych se, kdybych se neměla tak ráda. Celý víkend v háji.

No a tenhle snímek je z toho dvoudenního venčení nervů.

Taková medaile za výdrž.

Jak už jsem psala, mám ho ráda.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.