Mlátička s kombajnem a ztracený víkend

11.06.2019

Před osmi lety, ještě na jihu Čech, na reportu v kulturáku v Milevsku... Tuhle fotku mám ráda. Povedla se. Je z koncertu, kde hrálo asi dvanáct kapel.

Tehdy jsem na sobě měla kožený křivák, aby bylo na první pohled zřejmý, že nejsem žádný mejdlo. Jenomže ten křivák vrzal při každém zvednutí rukou. A já je zvedala pořád. Od genitálií nic nenafotíte, to je jasný. Byl tam sice rambajs, jako když se potká kombajn s mlátičkou a začnou si povídat, ale některá sóla se plížila zákeřně tichem. Moje vrzání pak bylo i pro šílence na place faux pas.

Bundu jsem proto hodila k barmanovi. S úlevou, jako když se vrátíte z rande, stáhnete ze sebe upnutý džíny a vlezete do vytahanýho trika, abyste mohli vyvalit pupek. V reportérským rauši a s tikem v oku jsem práskala jednu fotku za druhou. Bez koncepce, bez ohledu na to, co mě doma čeká. Něco z toho vyleze, říkala jsem si. Což je stejný, jako když jdete k popravčímu špalku a říkáte si: Ono to nějak dopadne.

Dopadlo. Naflákala jsem za pět hodin kolem dvanácti stovek snímků. Doma jsem se v tom pak hrabala, prosívala, upravovala, likvidovala, oživovala, selektovala a vybírala pro noviny (MAX!) 30 fotek. Zabila bych se, kdybych se neměla tak ráda. Celý víkend v háji.

No a tenhle snímek je z toho dvoudenního venčení nervů.

Taková medaile za výdrž.

Jak už jsem psala, mám ho ráda.

Mohlo by vás zajímat...

Jsem nejkrásnější bačkora na celým široširým světě! Jsem nejpohodlnější ze všech! Jsem nejbarevnější, nejlépe ušitá, jsem nej, nej, nej, nej! "Ehm, a co já?", povídá ta druhá do páru. "Vždyť jsem stejná, jako ty. Stejně krásná, pohodlná, barevná i stejně ušitá..." "Ne, nejsi a nebudeš! Protože jsi levá!" A bylo vymalováno, milé děti. To je asi tak...

Když nejdu na výšlap sama, jsem na tom podobně jako s tancem. Jaký můžete mít zážitek, když vás někdo vláčí parketem a je totálně mimo rytmus? To na úvod. Jinak, na můj nos, jsme si nedělní čističku s Méďou užili. Alespoň já tedy určitě. Dostala jsem ze sebe kila marastu a roztáhla hubu do U. Druhý den po sobě Mikulov. Asi na něm něco bude......

Ticho ještě nemusí znamenat příchod bouře. Zachytit radost bývá někdy těžší, než nasekat fůru dřeva na zimu. Ostatní v článku, který najdete TADY.

Když chcete psát knihu, nestačí si jednoduše vyhrnout rukávy a pustit se do díla. Skvělý obsah a styl vám nezajistí ani nejdražší pero, blok v pravé kůži nebo notebook s ohryzaným jablkem.

Ženských, které to umí s motorovou pilou, moc není. Chápete... Pila řve jak poraněný pavián. Žádný extra design. Na selfíčko taky nic moc. Malý výběr tvarů, barev, o melodiích nemluvě.