Před osmi lety, ještě na jihu Čech, na reportu v kulturáku v Milevsku... Tuhle fotku mám ráda. Povedla se. Je z koncertu, kde hrálo asi dvanáct kapel.

Tehdy jsem na sobě měla kožený křivák, aby bylo na první pohled zřejmý, že nejsem žádný mejdlo. Jenomže ten křivák vrzal při každém zvednutí rukou. A já je zvedala pořád. Od genitálií nic nenafotíte, to je jasný. Byl tam sice rambajs, jako když se potká kombajn s mlátičkou a začnou si povídat, ale některá sóla se plížila zákeřně tichem. Moje vrzání pak bylo i pro šílence na place faux pas.

Bundu jsem proto hodila k barmanovi. S úlevou, jako když se vrátíte z rande, stáhnete ze sebe upnutý džíny a vlezete do vytahanýho trika, abyste mohli vyvalit pupek. V reportérským rauši a s tikem v oku jsem práskala jednu fotku za druhou. Bez koncepce, bez ohledu na to, co mě doma čeká. Něco z toho vyleze, říkala jsem si. Což je stejný, jako když jdete k popravčímu špalku a říkáte si: Ono to nějak dopadne.

Dopadlo. Naflákala jsem za pět hodin kolem dvanácti stovek snímků. Doma jsem se v tom pak hrabala, prosívala, upravovala, likvidovala, oživovala, selektovala a vybírala pro noviny (MAX!) 30 fotek. Zabila bych se, kdybych se neměla tak ráda. Celý víkend v háji.

No a tenhle snímek je z toho dvoudenního venčení nervů.

Taková medaile za výdrž.

Jak už jsem psala, mám ho ráda.