Jsem nejkrásnější bačkora na celým široširým světě! Jsem nejpohodlnější ze všech! Jsem nejbarevnější, nejlépe ušitá, jsem nej, nej, nej, nej! "Ehm, a co já?", povídá ta druhá do páru. "Vždyť jsem stejná, jako ty. Stejně krásná, pohodlná, barevná i stejně ušitá..." "Ne, nejsi a nebudeš! Protože jsi levá!" A bylo vymalováno, milé děti. To je asi tak...
Mlátička s kombajnem a ztracený víkend
Před osmi lety, ještě na jihu Čech, na reportu v kulturáku v Milevsku... Tuhle fotku mám ráda. Povedla se. Je z koncertu, kde hrálo asi dvanáct kapel.
Tehdy jsem na sobě měla kožený křivák, aby bylo na první pohled zřejmý, že nejsem žádný mejdlo. Jenomže ten křivák vrzal při každém zvednutí rukou. A já je zvedala pořád. Od genitálií nic nenafotíte, to je jasný. Byl tam sice rambajs, jako když se potká kombajn s mlátičkou a začnou si povídat, ale některá sóla se plížila zákeřně tichem. Moje vrzání pak bylo i pro šílence na place faux pas.

Bundu jsem proto hodila k barmanovi. S úlevou, jako když se vrátíte z rande, stáhnete ze sebe upnutý džíny a vlezete do vytahanýho trika, abyste mohli vyvalit pupek. V reportérským rauši a s tikem v oku jsem práskala jednu fotku za druhou. Bez koncepce, bez ohledu na to, co mě doma čeká. Něco z toho vyleze, říkala jsem si. Což je stejný, jako když jdete k popravčímu špalku a říkáte si: Ono to nějak dopadne.
Dopadlo. Naflákala jsem za pět hodin kolem dvanácti stovek snímků. Doma jsem se v tom pak hrabala, prosívala, upravovala, likvidovala, oživovala, selektovala a vybírala pro noviny (MAX!) 30 fotek. Zabila bych se, kdybych se neměla tak ráda. Celý víkend v háji.
No a tenhle snímek je z toho dvoudenního venčení nervů.
Taková medaile za výdrž.
Jak už jsem psala, mám ho ráda.
Mohlo by vás zajímat...
Když nejdu na výšlap sama, jsem na tom podobně jako s tancem. Jaký můžete mít zážitek, když vás někdo vláčí parketem a je totálně mimo rytmus? To na úvod. Jinak, na můj nos, jsme si nedělní čističku s Méďou užili. Alespoň já tedy určitě. Dostala jsem ze sebe kila marastu a roztáhla hubu do U. Druhý den po sobě Mikulov. Asi na něm něco bude......
Reportáž z reportáže
Ticho ještě nemusí znamenat příchod bouře. Zachytit radost bývá někdy těžší, než nasekat fůru dřeva na zimu. Ostatní v článku, který najdete TADY.
Když chcete psát knihu, nestačí si jednoduše vyhrnout rukávy a pustit se do díla. Skvělý obsah a styl vám nezajistí ani nejdražší pero, blok v pravé kůži nebo notebook s ohryzaným jablkem.
Ženských, které to umí s motorovou pilou, moc není. Chápete... Pila řve jak poraněný pavián. Žádný extra design. Na selfíčko taky nic moc. Malý výběr tvarů, barev, o melodiích nemluvě.
Muzeum kočárků, které vyráběla světové proslulá firma HIKO v Duchcově, musíte vidět. Je přímo na náměstí. Hned vedle cukrárny, kam můžete po prohlídce zalézt a vstřebávat dojmy.