Nádherný portrét od Mirona Kujawskiho. Najdeme v něm emoce, příběh, tajemno. Září z něho živočišnost, otevřenost i důvěra. Snímek zaujme a přitáhne pozornost. Nese citelnou stopu vazby mezi fotografem a objektem.
Vlastnosti, které postrádají snímky mnohých dnešních "profesionálních" fotografů. Lidí, co si pořídí drahý foťák, udělají vizitky a začnou fotit na kšeft. Děti, svatby, rodinky. (Momentálně jsou in oranžové dýně na kolenou...)
Z jejich snímků nezáří zhola nic. Nepřitáhnou pozornost. Mihnou se zorným polem, neuvíznou a čiší z nich jen nepřirozenost, prázdno a zima.
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.