Včera jsem se protáhla kolem Perly v Řetenicích. Nostalgie na krovkách, rozstřílená na cimpr campr. Na druhou i na tu první.
Potkala jsem pána, který domlouval svému psovi a očividně neměl navrch.
Kluka, co vypadal jak idiot, protože si nahlas povídal sám se sebou. (Tu záušnici fakt není vidět.)
Pár, který se olizoval v jednom z podchodů a nebyly mu žinantní výkaly všude kolem.
Chlápka s flaškou, jak stojí opřený čelem o výlohu desetipatráku a odpočítává, kdy se odporoučí k zemi.
Bandu bezďáků ve výborné náladě a jednu girl v darované minisukni s koketně přehozenou nohou přes nohu.
Vietnamku, která vyběhla před krám mezi bedny se zeleninou a rozhlížela se, jako kdyby čekala delegaci z Marsu.
Taky tři lidi na zastávce, který ale nebyli ničím zajímavý.
Pár pohozených flašek a celkově obstojný chlív.
Což je ostatně už taky trochu nuda. No, bejvávalo tu i líp...
Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.
Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.
Bílému někdy trvá věky,
Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...
Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.
Popelníky přetékající nedopalky.