Zemřel František Nedvěd...

19.07.2021

Tak už jen všechno dobrý...

Když jsem kdysi s bratry Nedvědovými dělala rozhovor, odcházela jsem s rozporuplnými pocity. Oči jim tehdy svítily a pořád mi do každé odpovědi cpali lásku. Opilí romantikou a trochu infikovaní naivitou...

Nesedli mi. Mně, které uvnitř kolují bouřky a tornáda...

Jenomže každá bouřka se časem ztiší a tornáda ztratí sílu. Dnes vím, že i kdybych měla jakékoliv výhrady a nepatřičné soudy, jejich písničky zůstanou spojené s tím nejopojnějším obdobím mého života. A to je hodnota, co se počítá.

Díky, Františku.

A ať vám to ladí i tam nahoře. 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.