GLOSA: Duchcovskému náměstí svítá naděje

26.02.2020

Nedávno jsem přijela služebně do Duchcova. Dala jsem si závazek, že omrknu místo a zhodnotím situaci s patřičným nadhledem. Nepropadnu touze novinářských kolegů vytvořit mega plácnutí o klidnou vodní hladinu. Lidi toho přece občas napovídají. Vyautuj emoce, přikázala jsem si, a statečně vykročila do centra.

Na sociálních sítích se diskutuje o tom, že střed Duchcova připomíná město duchů. Když sem přijede turista, raději to rychle zabalí a vypadne. Lidi taky psali, že tu většina obchodů končí. Rozhlédla jsem se. Jedna výkladní skříň vedle druhé. Zívaly opuštěností, to je fakt. A přece! Elektro fungovalo! Koupila jsem si baterie do kecafonu a zeptala se prodavačky, co ona na situaci. Prý - V pohodě a spokojenost, uzemnila mě.

Tak vidíš! Pravda bude někde jinde! Do schůzky se starostou zbývalo dost času. Prošla jsem náměstí a paprskovitě vybíhající uličky. Několikrát. Miluju místa, kde nikoho nepotkám. Jsem nostalgická duše. Ovšem nepotkat nikoho v centru města ve dvě odpoledne? Za celou půlhodinu mě minuli čtyři lidi. Padl na mě trochu tísnivý pocit a uvědomila jsem si, že pravda nemusí být úplně jinde. Ona se může klidně vysmívat někde na půli cesty ke lži...

Starosta ochořel, tak se mě ujal místostarosta. Je zbytečné zdržovat obsahem našeho rozhovoru. Ostatně, mohli jste si ho přečíst v článku na E-Teplicku. Snad jen to, že cestou z duchcovské radnice mě napadaly různé věci. Třeba jestli by i sebevědomí nepotřebovalo občas prostříhat. Myslím jako psí víno, které se nekontrolovatelně rozrůstá.

Jsem fatalista a věřím, že všechno k dobrému spěje. A pokud jste sledovali únorové zasedání duchcovských zastupitelů, víte, která bije. Nad náměstím se konečně blýská na lepší časy! Nejenom, že ho na jaře oživí trhy (město už pěkné stánky má), ale nadějeplný je i slib starosty: "Máme pár lidí, kteří mají zájem do těch obchůdků na náměstí jít. Myslím, že to nebude trvat dlouho a situace se zlepší."

No vidíte. Takových zbytečných plácnutí o hladinu a v důsledku se dá všechno vyřešit docela jednoduše. Stačí mít pár lidí, kteří mají chuť.   

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.