Méně než zívnutí

21.09.2021

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět. 

Někdo se úsměvem ozdobí od božího rána do večera a nečiní mu to problém. Já bych měla už po hodině křeče v hubě jako prase, které zkouší operní árie. Samozřejmě, je úsměv a úsměv, ale to teď nebudeme pitvat. Důležité je vědět, že se poslední dobou snažím na lidi nemračit. Po tom, co jsem se odstěhovala z dubských hvozdů do města, jsem začala plnit bobříka CIVILIZACI DÁM. 

Jsem rozhodnutá, že nebudu vraždit každého pohledem jenom proto, že jde po cestě, po které jsem chtěla jít úplně sama, že nebudu vrčet, když se někdo jiný bude snažit prohodit se mnou pár slov. (A nebudu v duchu syčet: Kurvadoprdele, fakt si myslíš, že na to čekám?!!!) 

Dnes ráno, bez kávy a prosta jakékoliv ranní péče o ksicht, jsem vyrazila s Hugem kakat a čůrat. Na cestě, kde by podle mých nastavených přání a složitých výpočtů neměl tou dobou nikdo být, šel proti nám chlápek. Taky se psem. Držela jsem pevně vodítko i sama sebe. Zuby nehty. Když mě míjel, pozdravil a usmál se...

Byl to milý úsměv. Dokonce hodně příjemný úsměv. Odzbrojil ve mně celé palebné postavení a otevřel ulity. Budu z toho mimo celé dopoledne. Jeden úsměv. Takový nenápadný pohyb rty. Měně než zívnutí. Takové nic. A dostalo během vteřiny (kurvadoprdele), bez jakéhokoliv boje a složité strategie, celou armádu mých po zuby ozbrojených introušů!