Glosa je lehkonohá sestra komentáře

25.03.2021

Určitě jste se s GLOSOU už setkali. I když nemáte hubu od novinářského graffiti, jak nervózně okusujete propisku a přemýšlíte, co hodit do kompu, aby vydavatel neřval, že neposíláte žádné překrvené trháky...   

Přestože nejste od novinářského fochu, asi tušíte, že se glosa nemaže na chleba, neváží na gramy, ani nikde nenajdete recept na glosu s citrónovou polevou. Glosa je novinářský a literární útvar. Rozumějte, něco, co je napsané, ne útvar jako útvar. :-)

A co glosa tedy přesně je?

Velice se mi líbí definice někoho určitě velmi důležitého, velice známého, jehož jméno se mi bohužel vykouřilo z hlavy. Ta definice v ní ale uvízla, protože je skvělá a zní: 

"Glosa je lehkonohá sestra komentáře."

Nedávno mi jeden z "fanoušků" (podepsal se tak) napsal, že bych se měla více věnovat tomu, aby obsah mých článků pochopili i lajci. Cituji závěr emailu: "Všichni nemusí být novináři jako vy!"

A má pravdu. Kaju se a učiním nápravu. Pokusím se vyškrabat na glosu vše, co půjde, ale podat to lidsky, abyste pochopili "vocode". Budu se vyhýbat odborným termínům, jak čert kříži, i když to někdy fakticky nejde.

Mrkněme se, kde se milá glosa vzala

Slovo glosa vzniklo z řeckého glóssa, čili jazyk. Původně se glosou označovaly poznámky, které písaři psali na okraj nebo přímo do textu v knize. Nešlo o projev vandalství, ale o to, aby čtenářům poznámkami usnadnili pochopení obsahu. Glosovali tedy v zájmu snazší orientace v textu. A protože glosovali (psali poznámky), říkalo se jim glosátoři.

Ve Slovníku synonym a frazeologismů najdeme pod pojmem glosa pět výrazů: přípisek, vpisek, poznámka, připomínka a vysvětlivka. V novodobějším vydání k nim přibyl ještě výraz komentář.

Už Karel Čapek kdysi prohlásil, že český národ velmi rád všechno komentuje (glosuje), neustále se snaží někomu radit a pořád kibicuje. Karel Čapek byl velmi moudrý muž a měl prostotu člověčí, původem z českých luhů a hájů, zmapovanou skrz naskrz. Nicméně, souhrn činností, které Čechům přiřkl, můžeme směle nazvat glosátorstvím. Spisovatel Karel Poláček se k Čapkovi přidal, když uvedl, že je glosátorství Čechům vrozené. Tak asi jo. I  když nevím, zda na to máme být pyšní.

HISTORIE GLOSY

ANTIKA

Historii glosy vystopujeme už v antice. Podle filozofa Aristotela, a to byl sakra moudrý pán, by některé texty v tehdejších knihách byly bez glosování nesrozumitelné. V řeckém starověku tak glossa zaujala pozici gramaticko-rétorického termínu pro cizí slova, slova tvořená dialektem nebo archaismy (což jsou slova, která už se nepoužívají, protože jsou zastaralá). V pozdní antice se význam glosy posunul na čisté vysvětlování slov.

ŠKOLA GLOSÁTORŮ ŘÍMSKÉHO PRÁVA

Ve středověku mělo glosování žně a vznikaly celé sbírky glos. Například na boloňské univerzitě, kde se v 11. - 13. století titulem glosátor označoval učitel, který formou glos vykládal právo. Do zákoníku vpisoval poznámky k textu, aby ho snáze pochopili i studenti, kterým shůry tolik nenapršelo. Postupně z této bohulibé činnosti vznikla celá glosátorská škola. Poznámky psali učitelé mezi řádky (těm se říkalo interlineární glosy) nebo na okraj stránky (marginální glosy).

Poznámky učitelů měly vědeckou hodnotu. A protože každý chlap je svým způsobem ješita, začaly se u těchto poznámek brzy objevovat značky konkrétních glosátorů, aby bylo jasné, komu za ně vděčit. 

Boloňská škola působila několik generací. S postupem času tak logicky nastala potřeba poznámky nějak uspořádat. Vznikl tzv. "aparát", který obsahoval více než 90 tisíc glos. Glosy potom obklopovaly jádro, samotný text zákoníku. Stejným způsobem byly uspořádané i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. (Kodifikace (uzákonění) římského práva, byla provedená na podnět byzantského císaře Justiniána I. v 6. století. Jedná se o významný právní počin tehdejší doby.)

BIBLICKÉ GLOSY

Glosy se objevovaly také v biblických textech, jejichž smysl se začal vytrácet vlivem změn ve společnosti, v kultuře i v jazyku. Předpokládá se, že glosami byl text opatřený ještě před jeho konečnou fixací. Některé z poznámek (glos) byly dokonce zahrnuté do samotného textu. K tomu docházelo nejspíše při nepozorném opisování svitků, kdy písař do textu nevědomky zahrnul i glosu, která měla text jenom obklopovat.

GLOSSA ORDINARIA

Glosované rukopisy Bible existovaly od dob Karla Velikého. Ovšem první systematickou a ucelenou glosu vytvořil Anselm z Laonu († 1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133). Jejich dílo nazýváme GLOSSA ORDINARIA mělo velký vliv na veškerou pozdější exegezi (kritické zkoumání obsahu textu, objektivní hodnocení) Bible. Velmi často byla tato glosa tištěná spolu s Vulgátou (Vulgata je pozdně antický latinský překlad bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století).

STRUKTURA A TYPY GLOS

Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí na:

GLOSSA INTERLINEARIS je glosa vpisovaná do textu mezi řádky. Většinou obsahuje údaje o významu slov, další jeho možné významy nebo překlady, výklad jmen, parafráze textu apod.

GLOSSA MARGINALIS je glosa psaná na kraj textu. Obsahuje komentáře církevních Otců, tedy starší, tradicí uznávané výklady textu.

GLOSSA AUTHENTICA je glosa, kterou tvoří komentáře církevních Otců.

GLOSA MAGISTRALIS obsahuje kromě zmíněných komentářů také komentáře pozdějších teologů (magistrů).

GLOSA VE STŘEDOVĚKU

Glosa ve významu poznámky našla historické uplatněni v době, kdy ještě neexistovaly noviny. Už jsem zmiňovala, že ve starých středověkých výtiscích najdeme vpisované glosy, které komentují text a pomáhají k jeho snazšímu pochopení.

Také v česky psaných textech se objevují glosy, poznámky k rukopisu, psané mezi řádky, nebo na okraj. Glosy tak byly svým způsobem předchůdci novin. Vpisované glosy komentovaly, o čem se v hlavním textu píše, komentovaly souvislosti, které v textu nebyly zřejmé a umožňovaly lepší orientaci v obsahu. Z glosování se nakonec vyvinula novinářská činnost. Glosa se postupem doby stala samostatným novinářským žánrem, určeným pro subjektivní komentování událostí, podobně jako sloupek nebo fejeton.

CHARAKTERISTIKA GLOSY V OBLASTI PUBLICISTIKY

V současné době představuje glosa krátký úvahový útvar publicistiky, který se omezuje na základní myšlenku. Tu rozvádí a stupňuje v pointě. Glosa komentuje fakta, ale umožňuje čtenáři zaujmout i vlastní názor. Argumentuje, hodnotí, je zaměřená kriticky a ironicky. Autor glosy vytváří v krátkém formátu stručný, sarkastický text, který prezentuje úzce subjektivní formou.

Společně s úvodníkem, komentářem, sloupkem, publicistickou reportáží, rozhovorem, úvahou, poznámkou, entrefiletem, medailonkem, recenzí a mnoha dalšími žánry je glosa útvarem publicistického sdělení. Přičemž si připomeňme, že funkcí publicistiky je analyzovat, získávat, vybízet, a přesvědčit.

Se svými charakteristickými znaky se glosa řadí mezi publicistiku beletrizující. Vyznačuje se užíváním metafor, čili obrazným pojmenováním, vytvořeným na základě podobnosti. Metafora má blízko k přirovnání, ale může postihnout větší významový celek. Součástí glosy bývá i nadsázka, zejména v situaci, kdy autor potřebuje zdůraznit citové rozrušení, nebo určitý rys. Významným prvkem je ironie a další prostředky uměleckého stylu. 

Každá glosa by měla obsahovat pointu a být psaná kousavou satirou. Autor glosy komentuje situaci nebo událost (zejména politickou) co možná nejstručněji. V glose není třeba rozvíjet analýzu, ale nesmí v ní chybět pevný postoj autora k dané situaci a jeho umění vyjádřit tento postoj stručně, úderně a s jistou nadsázkou. V glose by mělo být také odůvodnění tohoto postoje.

Obsahově zvládá glosa komentovat situaci, kterou bychom jinak obtížně zpracovali například formou sloupku nebo poznámky. Téma glosy by mělo vyplývat už z jejího nadpisu nebo úvodu.

(Jednu z mých glos najdete TADY.)

Dobře napsaná glosa je úsporná ve výrazu. Někdy tíhne ke stručnosti epigramu, proto může mít podobu glosovaného citátu nebo glosovaného fragmentu zprávy. Směřuje k jádru věci a měla by čtenáře zaujmout poutavou, dramatickou expozicí problému. Autor nemusí nutně dospět ke konkrétnímu závěru, a tím nabídne čtenáři prostor k vytvoření vlastního stanoviska.

Glosa využívá dramatické a vypravěčské prvky. Kompozicí a vyjadřovacími prostředky se blíží literární koncepci. Neměla by nudit a zacházet do zbytečných detailů. Glosa oživí každou stránku novin a časopisů. Není ale jednoduché ji napsat tak, aby přinesla požadovaný efekt. Proto se glosám v redakcích věnují především zkušení autoři.

Zdroje:

J. Bartošek: Úvod do studia žurnalistiky. 2001.

J. Bartošek: Žurnalistika a publicistika. 2001.

N. Dolanská: Seminární texty k aktuálním problémům žánrové specifiky. 1988.

V. Hudec: Úvod do teorie žurnalistiky. 1982.

Osvaldova, Halada: Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 2007.

L. Brháčková: Proměna glosy v čase a prostoru. Bakalářská diplomová práce

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.