Já na tom dělám, ne, že ne

09.08.2019

JÁ NA TOM DĚLÁM, NE, ŽE NE... 
(O Igimarasussukovi, který jedl své ženy)
---
Zatím alespoň ťuky z vernisáže, věnované ilustracím k inuitským pověstem a legendám, jejichž autorem je Aron z Kangequ. Výstavu uvedl ve středu 7.8 ve Výstavní síni U kostela v Bílině Zdeněk Lyčka. Ano, to je ten pán na snímku, připravený vzlétnout, který inuitské pověsti a legendy přeložil z grónštiny pro jejich knižní vydání. 

Jak jsem napsala bezprostředně po vernisáži u sebe na zdi, podle názvu: O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, jsem čekala pořádný mazec.
---
Dojmy, které se ve skutečnosti dostavily, byly úplně jiný kafe. Budu je uvnitř nějaký čas převalovat a trávit, než vypracuju odpovídající reflexi. Nesporně obdařenou hlubokými emocemi, které v zájmu vašeho psychického zdraví propasíruju umírněností, než je vrhnu na monitor. Aby se vám po jejím přečtení nerozlítaly doma noční můry.

Jestliže mi prdíte na reflexe a podařilo se mně ve vás vzbudit zvědavost, běžte se na výstavu podívat třeba hned. (Nepřipravení a na vlastní nebezpečí.)
---
Otevřeno mají od čtvrtka do neděle, v době od 13 do 17 hodin.
---
AD FOTO:
1. Autor překladu, Zdeněk Lyčka na bílinské vernisáži.
2. Texty k jednomu z mnoha vystavených čtyřlístků ilustrací. (Ať trochu víte, do čeho jdete):

- Navaranaaq zničila jejich vřelé přátelství, proto ji za trest usmýkali.

- Ipiutaarsukova babička letí nad kajaky a používá při tom malíčky jako křídla.

- Zabili Pameega.

- Přítel pojídá spolubydlící.

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.