Hlavy Beethovena, radost i hořký kafe

18.08.2020

V parku za divadlem se objevily tři výrazné objekty, které zobrazují hlavu Ludwiga van Bethovena. Kromě toho se tam dopoledne objevil také primátor Hynek Hanza s náměstkem Jiřím Štáblem a představitel teplického street artu Kamil Vacek, který je autorem hlav. Kolem poletovala hejna novinářů a mlaskaly závěrky fotoaparátů.
Zkrátka sláva.
Hlavy Beethovena vytvořil Vacek na objednávku vedení města k 250. výročí narození věčně rozcuchaného hudebního génia. 

Rozpaky, nadšení, apatie, radost....
Nevidím důvod pouštět se do nějaké reflexe.
K čemu hromady textu. Každý má jiné chutě, jiné představy, jiné touhy, jiný vkus, jiný vztah k umění a jiný rozměr duše i tolerance. Proč hnát pocity do nezvratného resumé. Kdyby se místo pestrobarevných hlav objevila pískovcová skulptura, bylo by ticho po pěšině.

Takhle to hučelo pozitivní i negativní kritikou už včera na FB. Zkrátka, život nesedí na zadku, nohu přes nohu. Pojďme si zvykat, že každá doba má právo na to své a potřebuje prostor. Že se věci nedějí pro nic a za nic a taky nejsou jen černobílé.

Podle mě hlavy od Vacka lázeňský park oživily. Probudily ho z ulízané a konzumní patřičnosti a nabízejí procházejícím vzrušení, radost, překvapení.
Dokonce si myslím, že už bylo na čase. Taky se mohlo stát, že by ten park začal jednou z nudy zívat a obrůstat letargií. (Nojo, park...) Těmi hlavami se v něm něco pohnulo, rozsvítilo a nabilo hravou energií.

Klidně si mějte opačný názor.

Máte na něj právo, stejně jako já na ten svůj. 

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.