Po stodevadesátýosmý

20.07.2019

Každý chlap jednou zažije svý poprvý.

Honzulda jich měl dnes hned několik.

Poprvý držel v ruce opravdovou hasičskou hadici a proudem vody shazoval flašky. Shodil všechny. Jen když voda vystřelila ven, lekl se a vypadalo to, že bude potupně usmýkán po modlanském hřišti. Vyrazila jsem mu na pomoc. Udržel balanc i hadici. "To je dobrý," pronesl chladně a sjel mě pohrdavým pohledem.

Poprvý na sebe navlíkl neprůstřelnou vestu, kterou mu půjčili skvělí chlapíci od krupských strážníků. Pravda, trochu na něm vlála. Služba národu ale není o padnoucím vohozu, no ne?

Poprvý střílel ze vzduchovky a vystřelil pro mámu papírovou růži. Myslela jsem, že si pýchou protrhá triko na hrudníčku.

Poprvý přešel kolem fakt krásný holky, aniž by se pousmál. S rozšířenýma zorničkama mířil ke starému hasičskému autu, které stálo za ní. Stoupl si před něj a jak nesnáší focení, poprvý sám zavelel: Babi, foť! 

Poprvý si sedl za volant hasičáku, řadil šaltpáku, pouštěl sirénu a trpěl náhlou ztrátou sluchu, když jsem prosila, ať pustí i další děti. Seděl by tam ještě teď a přehazoval rychlost. Jeden ze strážníků ho ale odlákal na pistoli. (viz níže) 

Poprvý potěžkal skutečnou pistoli od kámoše strážníka a ruka mu s ní upadla na zem. Snímek jsem nepořídila, abych nebyla obviněna z nedovoleného ozbrojování svých vnuků.
---
Poprvý jsem ho nemohla dostat z obří nafukovací klouzačky. Vlastně, co to melu. Tohle nebylo vůbec poprvý. Ani po pátý. Tohle bylo už minimálně po stodevadesátýosmý. :-)

Mohlo by vás zajímat...

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.