Hřbitov v Horní Krupce a příběhy,  na které se zapomíná

16.04.2021

Kaple sv. Wolfganga pod Komáří vížkou ze 14. století se dívá z výšky 775 metrů nad mořem dolů na Teplice. Někdy toho moc nevidí, zejména když se kolem Komáří vížky obtáčí těžká mlha, nebo když se den probudí do inverze. O kapli ale dnes psát nebudu. Při poslední návštěvě Horní Krupky mě zaujal starý hornický hřbitov, který leží ve svahu pod ní.

O hřbitovu, v jehož středu stojí mohutný železný kříž, moc informací nenajdete. Vznikl krátce po dostavění kaple a pochovávali se tady místní obyvatelé Horní Krupky a Kněžiště. Jsou tu mezi jinými uložené například ostatky významné hoteliérské rodiny Schreinerů. Pozemek, na kterém hřbitov leží, je v památkové zóně a v majetku Města Krupky.

Hřbitov chátrá přímo před očima. Žaluje o neúctě živých k mrtvým a odevzdaně přijímá rány lhostejnosti i času. Po odsunu původních obyvatel už nebyl nikdo, kdo by se o hroby staral. I když tu najdeme ještě dnes svíčky z nedávné doby. Valná část zdejších náhrobků, které byly vyrobené v bohosudovské cementárně, je už ale fatálně poničená.

I přes tu vtíravou stísněnost, která nás přepadne při pohledu na polámané desky, kříže a popraskané tabulky s nápisy, má tohle místo zvláštní, magickou atmosféru. Je vystavené slunci jako bývala mýtická pohřebiště, chráněné z jižní strany náručí stromů a s bílou kaplí na vrcholu svahu, která z pohledu od hřbitova působí jako příď lodi, co se právě zhoupla k nebi. Jde o místo, které i přes svůj žalostný stav dokáže v člověku alespoň na chvíli ztišit věci nepatřičné. Například nedostatek pokory ale i absenci respektu a úcty.

Až se vydáte někdy zase na Komárku, zastavte se tady. Čas, který tu strávíte, je očistný. A svůj dojem umocníte, když k některému z náhrobků položíte malou květinu. Jako důkaz toho, že ani dopsané lidské příběhy by neměly končit v lhostejném zapomnění. 

Pro dovolenou v Krušných horách

Pro 20 osob, 9 pokojů

Pro 6 osob, 3 pokoje

Pro 6 osob, 2 pokoje

Mohlo by vás zajímat...

Vejšlap po vrcholcích Krušných hor. Sice jsme nedošli do plánovaného cíle, kterým byl původně nejvyšší vrchol Krušných hor, Pramenáč, protože ta nána v navigačním centru si dělala z lidí prdel a navedla nás opačným směrem, i tak to ale stálo za všechny puchejře.

Nikdy jsem úsměvy neplýtvala. Kdybych byla mužskej, říkali by: Hele, támhle jde ten bručoun, jako kdysi o mém tátovi. A jako ženská? Raději to nechci vědět.

No 2

18.09.2021

Bílému někdy trvá věky,

Včera jsem musela šmírovat online zastupko, tak byla k večeři rychlovka. Chleba a to, co najdeš v lednici. Namazaný krajíc s paštikou jsem dozdobila plátkem sýra a rajčátky. Chleba jsem přeložila, aby se paštika neválela halabala na povrchu, neb by při psaní hrozil její přenos do ofiny, na triko nebo na klávesnici. Znám se.
Už dlouho jsem přeložený...

Vyběhla jsem do noci. Za štěkotem psa. Nikde nikdo. Jen modrá okna hlídačů televizí.