Hřbitov v Horní Krupce a příběhy,  na které by se nemělo zapomínat

16.04.2021

Kaple sv. Wolfganga pod Komáří vížkou ze 14. století se dívá z výšky 775 metrů nad mořem dolů na Teplice. Někdy toho moc nevidí, zejména když se kolem Komáří vížky obtáčí těžká mlha, nebo když se den probudí do inverze. O kapli ale dnes psát nebudu. Při poslední návštěvě Horní Krupky mě zaujal starý hornický hřbitov, který leží ve svahu pod ní.

O hřbitovu, v jehož středu stojí mohutný železný kříž, moc informací nenajdete. Vznikl krátce po dostavění kaple a pochovávali se tady obyvatelé Horní Krupky a Kněžiště. Jsou tu mezi jinými uložené například ostatky významné hoteliérské rodiny Schreinerů. Pozemek, na kterém hřbitov leží, je v památkové zóně a v majetku Města Krupky.

Hřbitov chátrá odevzdaně a přímo před očima. Žaluje o neúctě živých k mrtvým a netečně přijímá rány lhostejnosti i času. Po odsunu původních obyvatel už nebyl nikdo, kdo by se o hroby staral. I když tady najdeme i dnes svíčky z nedávné doby. Valná část zdejších náhrobků, které byly mimochodem vyrobené v bohosudovské cementárně, je už ale fatálně poničená.

I přes vtíravou stísněnost, která nás přepadne při pohledu na polámané desky, kříže a popraskané tabulky s nápisy, má tohle místo zvláštní, magickou atmosféru. Je vystavené slunci jako bývala mýtická pohřebiště, chráněné z jižní strany náručí stromů a vzpíná se k bílé kapli na vrcholu svahu, která z pohledu od hřbitova působí jako příď lodi, co se právě zhoupla k nebi. Jde o místo, které i přes svůj žalostný stav dokáže v člověku alespoň na chvíli ztišit věci nepatřičné. Nedostatek pokory ale i absenci respektu.

Až se vydáte někdy na Komárku, zastavte se tady. Čas, který zde strávíte, bývá většinou očistný. Svůj dojem umocníte, když k některému z náhrobků položíte malou květinu. Jako důkaz vaší úcty a uvědomění, že ani dopsané lidské příběhy by neměly končit v lhostejném zapomnění. 

Pro dovolenou v Krušných horách

Pro 20 osob, 9 pokojů

Pro 6 osob, 3 pokoje

Pro 6 osob, 2 pokoje

Mohlo by vás zajímat...

Vrátili jsme se z Modrodomu v Dubí. Z promítání dokumentu o historii sklářství v Krušných horách. (Kdo ho neviděl, jakoby tu nežil.) Dobře zpracované. Lidsky podané. Nechyběly emoce, příběh...

I příběh by tady šel docela lehce načrtnout. Třeba s příchutí chilli, vypěstovaných u mistra Hitchcocka. Jenomže nám, co víme, je z toho místa spíš smutno. Dnes jsem šla kolem a vůbec nic se tady za ta desetiletí nepohnulo směrem k naději.