Kaple sv. Wolfganga pod Komáří vížkou ze 14. století se dívá z výšky 775 metrů nad mořem dolů na Teplice. Někdy toho moc nevidí, zejména když se kolem Komáří vížky obtáčí těžká mlha, nebo když se den probudí do inverze. O kapli ale dnes psát nebudu. Při poslední návštěvě Horní Krupky mě zaujal starý hornický hřbitov, který leží ve svahu pod ní.

O hřbitovu, v jehož středu stojí mohutný železný kříž, moc informací nenajdete. Vznikl krátce po dostavění kaple a pochovávali se tady místní obyvatelé Horní Krupky a Kněžiště. Jsou tu mezi jinými uložené například ostatky významné hoteliérské rodiny Schreinerů. Pozemek, na kterém hřbitov leží, je v památkové zóně a v majetku Města Krupky.

Hřbitov chátrá přímo před očima. Žaluje o neúctě živých k mrtvým a odevzdaně přijímá rány lhostejnosti i času. Po odsunu původních obyvatel už nebyl nikdo, kdo by se o hroby staral. I když tu najdeme ještě dnes svíčky z nedávné doby. Valná část zdejších náhrobků, které byly vyrobené v bohosudovské cementárně, je už ale fatálně poničená.

I přes tu vtíravou stísněnost, která nás přepadne při pohledu na polámané desky, kříže a popraskané tabulky s nápisy, má tohle místo zvláštní, magickou atmosféru. Je vystavené slunci jako bývala mýtická pohřebiště, chráněné z jižní strany náručí stromů a s bílou kaplí na vrcholu svahu, která z pohledu od hřbitova působí jako příď lodi, co se právě zhoupla k nebi. Jde o místo, které i přes svůj žalostný stav dokáže v člověku alespoň na chvíli ztišit věci nepatřičné. Například nedostatek pokory ale i absenci respektu a úcty.

Až se vydáte někdy zase na Komárku, zastavte se tady. Čas, který tu strávíte, je očistný. A svůj dojem umocníte, když k některému z náhrobků položíte malou květinu. Jako důkaz toho, že ani dopsané lidské příběhy by neměly končit v lhostejném zapomnění.