Hubneme s noblesou a bezúspěšně...

12.04.2020

Bojujeme s Méďou proti lenosti, co se k nám v průběhu karantény vlísala do předsíně, na balkón, do obýváku, do špajzu i do přízně. Místo ranního běhu v roušce - bez - v roušce - bez... (vylidněný místo už teď nepotkáte), jsem začala cvičit. Méďa se přidal, abych mu to lenošení nevmetala denně do tváře.

Cvičí před tím, než sleze z postele. Takže, zatímco já se v obýváku svíjím v nepohodlných pozicích, nutím tělo, aby dělalo dřepy, výpady, kliky a jiné nepřístojnosti, on začne rozcvičku vysilujícím otevřením očních víček. Pomalu protáhne každou nohu do špičky a soustředěně začne zvedat střídavě levou a pravou ruku. Pokračuje sevřením dlaní do pěstí a několika boxerskými údery proti imaginárnímu zlosynovi, který je nejspíš už nějakou dobu přibitý v naší ložnici ke stropu. Následně zhluboka vydechne, jako by právě složil padesát metráků uhlí. Zívne, udělá rukama v peřinách andělíčka a prohlásí: Grosse Scheisse! Jetzt bin ich schon wieder kaput! (Velké hovno! Nyní jsem opět kaput!) Sleze z postele, jde se vyčůrat a posadí se ke stolu, kde čeká, až doblbnu a udělám mu snídani.

P.S. Dnes jsme spolu zdolali příkře stoupající svah nesmlouvavých cínoveckých hor. Slezli jsme hromadu nějakých Matterhornových šutrů a několikrát měli na kahánku. Na samém vrcholu pak vysílený Méďa z posledních sil zařval: Ich bin so glücklich! (Já su tak šťastné!) a poprosil, abych ten okamžik zvěčnila pro jeho případné obdivovatelky. I stalo se....