Hugo a pantofle

28.07.2021

Hugo zásadně usíná s mojí pantoflí, naraženou na čumáku. Beru to jako projev lásky. Té bezbřehé lásky, která odpouští vše a přivírá oči nad nedokonalostmi. 

No, na rovinu. Občas zaváhám. Říkám si, jestli tohle má ještě co dělat se mnou, nebo budu mít jednou ze psa feťáka. Pantofli mi totiž odmítá vydat. Ani za přemlouvání. Ani po dobrém... :-) Při marných pokusech zabavit ji, koulí očima a zlověstně vrčí. Dokud neusne. 

A já po tu dobu, než upadne do svého fialkového kóma, pajdám po bytě jako Joffrey de Peyrac.

Obutá, neobutá... 

Nejnovější články na mém blogu

Cejch na rodičovským svědomí. Kdo může odpřisáhnout, že u prvního dítěte nedělal chyby? Houbeles. Nasekali jsme jich spoustu, abychom u těch dalších už mohli dělat ramena. Byla jsem také první dítě svých rodičů, tak vím své. Vím, jaké břímě nám prvorozeným rodiče do vínku naloží a jak se pod ním často ohýbáme ještě ve stáří.

Všimla jsem si, že frčí selfíčka s domácími mazlíčky. Tak jsme s Hugem taky jedno spáchali. V teplické Zámecké zahradě. Přestože jsem tou dobou měla být někde docela jinde a pracovat.

Často se zamiluju. Tak, z ničeho nic. Nepotřebuju dlouhý kecy ani romantický večeře. K rozpumpování herzny mi stačí málo. Například suchý strom, co trčí proti blankytnému nebi. Těsná ulička, kde chrní historie, neposkvrněná ambiciózním architektem. Stará vrata, do kterých truhlář vepsal báseň o lidském umu. Svítání a stmívání. Chaloupky rozkutálené...

A bez ohledu na to, jaký bude tenhle školní rok, jsme na něho moc pyšní. Svůj první den obstál s chlapským šarmem. Když vešel do třídy, rozhlédl se a okamžitě zamířil do první lavice v prostřední řadě. (Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem se snažila pokaždé tvrdě probojovat co nejdál od tabule. ) Dokonce se předvedl jako džentlmen...

Nic, co plácá křidélky, před ním není v bezpečí. Nic, co se jen trochu pohne, neunikne jeho výpadům. Nic, co jen trochu připomíná žrádlo, nemine jeho papuli.